Teď o víkendu tu čtyřiadvacetihodinovku pojede už poosmé, přesto něco bude i pro něj jiné. Společně s Janem Charouzem a Němcem Stefanem Mückem, se kterými se bude střídat v bondovském voze Aston Martin 007, myslí na stupně vítězů.
"Oslavu bychom rádi. I když... Po tom závodě jste na tom tak, že si dáte skleničku, hned se motáte a chce se vám spát," ví Enge.
Takže jak vypadá příprava na Le Mans? Řekl bych spát, spát a spát.
Rád bych, ale nejde to. Ten program před závodem je nabitý, volný čas není. Středeční tréninky i čtvrteční kvalifikace se jezdí od sedmi večer do půlnoci, spát se chodí ve dvě a vstává se kolem šesté sedmé. Navíc spíme na okruhu, každý z nás tam má svůj obytňák, jenže kolem je hodně diváků, kteří slaví. Bouchají petardy, pouštějí ohňostroje. Dávám si sice špunty do uší, ale stejně před tím závodem ve mně vaří adrenalin a moc toho nenaspím. Takže začne závod a mně se chce spát.
Při závodě se v autě po dvou či třech hodinách střídáte se dvěma kolegy. Usnete během pauzy?
Až k ránu. Když mám jízdu od tří do šesti, tak po té šesté padnu únavou. To už tělo potřebuje.
A jinak se v pauze děje co?
Když je ten závod rutinní, tak vylezu z auta, řeknu mechanikům, že auto je takové nebo makové. Zeptám se, v kolik tady zase mám být. Pak se jdu vysprchovat, najíst a namasáž. A samozřejmě sleduju, jak jsou na tom ostatní. Mám u sebe televizi, kde vidím, jak se závod vyvíjí. Jak jsme na tom my, jak soupeři. Procvakávám časy, je ze mě najednou fanoušek. I když v těch šest ráno usínám, mám u hlavy vysílačku, kdykoli mechanici něco řeknou, tak to slyším. A já to chci slyšet, chci znát detaily o autu.
Usnul jste někdy tak, že by to hrozilo prošvihnutím vaší jízdy?
To ne. Fyzioterapeut přijde do obytňáku a jen do mě dloubne. Já jsem opuchlej, vůbec nic nevidím, ale hned běžím do auta. Když jsem na masáži, dám si špunty do uší a v tu ránu jsem mrtvej. Pak mi najednou masér říká: Už je to hotové. A já přitom nic necítil. A pak jsou ještě smutná probuzení. Třeba když jednou přišla manažerka a říká mi: Už nejedeme. Jak nejedeme? A ona jen poví: Motor. V tu ránu bylo po závodě.
Co je to Le MansZávod se koná na okruhu La Sarthe, který měří 13,629 kilometru. Startuje se v sobotu v 15 hodin, konec je 24 hodin poté. Vítězí stáj s větším počtem odjetých kol. V každém týmu jsou tři jezdci, kteří se střídají většinou po třech hodinách. Jede přes 50 vozů v několika třídách. Enge a spol. pojedou v té nejprestižnější. Nejúspěšnější je Dán Tom Kristensen, osminásobný vítěz. |
Má. Na světelné tabuli nám ukazují, kolik kol zbývá do zastávky v boxech. Většinou odjedeme na jednu nádrž 12 až 13 kol, pak se musí do depa. Tam se často jen tankuje, kola se nemění kvůli času. V Le Mans jsou jiná pravidla než ve formuli 1. Měnit kola mohou pouze dva mechanici, kteří mají dohromady jen jednu šroubovací pistoli a s výměnou mohou začít až po dotankování. Ale zpět k té tabuli, tam nám ukazují rozestupy i pozici. Člověk si to hlídá a tím se drží v koncentraci. Nad ránem je únava znát a nejhorší je, když ve čtyři ráno vyjede na trať safety car.
Proč?
Děsně zpomalíte, jedete stovkou a kolo najednou trvá pět šest minut. Není pak těžké vyletět mimo trať.
Hrozí i mikrospánek?
To ne. V tom autě je hluk, děsné otřesy. Spíš ztratíte koncentraci.
Mluvil jste o zastávkách v boxech. Dá se v nich i při čtyřiadvacetihodinovce hodně ztratit jako v F1?
Třeba loni prohrál Peugeot jen proto, že měl delší zastávky než Audi. Přitom na trati byl rychlejší. I proto je snaha odjet na jedněch pneumatikách co nejvíc kol. Jedna výměna znamená 40 vteřin navíc.
Mechanici se také střídají jako jezdci, aby mohli odpočívat?
Ne, ti jsou tam furt. Pracují, jen když se něco stane, tedy většinou při těch pitstopech, které jsou jednou za padesát minut. Jinak mohou odpočívat. Tedy musí to být normální zastávky. Ale pořád hrozí nějaký karambol, závada na autě. Proto mají pořád vysílačky na hlavě, takže i když pospávají, tak je každých deset minut probudí komunikace inženýrů s autem.
Výměna jezdců je dopředu pevně stanovena. Může se však stát, že by někdo potřeboval vystřídat dřív?
Přihodit se to může, ale nezažil jsem to. V autě jsou roury, které tam přivádějí vzduch, takže jezdci může vlétnout něco většího do oka, nebo mu může být špatně. Řekl by to do vysílačky a v boxech už je většinou hodinu před nástupem do auta připravený pilot, který ho střídá. Nebo by se zavolal. Zkrátka se to udělá tak, aby se ztratilo co nejméně času.
Co kdyby potřeboval na záchod?
To se může stát. Člověk tady pořád pije, dostává do sebe iontové nápoje a tělo se zavodňuje. Adrenalinem se pak všechno zrychluje. Těsně před startem jsou všude fronty na záchody. A nestojí tam jen jezdci. Takže se to může stát i v tom autě, ale já už to mám vychytané, že jdu těsně předtím, než nastoupím do auta.
Když si člověk po někom sedá za volant, většinou si seřídí sedačku, zrcátka. Jak je to u vás?
Máme s Honzou i Stefanem stejné zadky, takže nám padnou sedačky i pásy. Jen oni jsou větší, takže mají jinak zrcátka, ale to se mění elektronicky. Pamatuju si však, že před dvěma roky byl jeden můj kolega menší, takže si do sedačky dával vložku. A já si občas musím dát za záda malý polštářek, abych dosáhl na pedály. Mám krátké nohy.
V Le Mans řídíte ve dne i v noci. Je jízda ve tmě náročnější?
Ani ne. Jen vnímáte ohně od fanoušků, jinak jedete po paměti. V noci zajíždíte rychlejší časy. Přes den totiž bývá teplo, motor jede méně. Nejlepší doba je mezi pátou a půl sedmou ráno, když začíná svítat. My jezdci tomu říkáme happy hour (šťastná hodinka) a každý z nás chce být tou dobou v autě. Zajedete nejrychlejší kolo, aniž byste musel jít na krev.
Dokázal byste tu čtyřiadvacetihodinovku odřídit sám?
To nejde! Odjel bych maximálně čtyři hodiny amusel bych se protáhnout. Sedíte v jedné pozici, ochabují vám svaly, za chvíli máte dost.
Ale zase je to dobrý trénink do soukromí. Cestu k moři byste asi zvládl v klidu na jeden zátah, ne?
Mám jeden takový rekord. Před pár lety jsem dojel čtyřiadvacetihodinku v Le Mans, večer sedl do auta a řídil 1 400 kilometrů do Liberce. Po cestě padlo šest redbullů, takže když jsem přijel domů, nemohl jsem usnout a půl dne koukal do stropu.
Legenda, jež se dokázala postavit i smrti
|
Na počátku bylo slovo. Dali si ho tři motorističtí nadšenci v čele s Charlesem Durandem, sekretářem autoklubu v Le Mans. "Uděláme závod, který bude trvat 24 hodin," plácli si. Psal se letopočet 1922 a právě se zrodila legenda. O rok později se jela první čtyřiadvacetihodinovka, která má nyní v motoristickém světě magický lesk.
Silné motory v Le Mans však neutichly, berte to jako hozenou rukavici smrti. Jako vzkaz: Nás nezastrašíš! Naopak, teď ti znesnadníme práci! "Po tragédii se začalo intenzivně mluvit, jak udělat závody bezpečnější, a tato diskuse nikdy nepřestala," říká šéf světové automobilové federace Max Mosley.
