Jeho příběh zní skoro jako pohádka. Před rokem a půl ještě Eduard Kubelík ani pořádně nevěděl, co všechno atletika obnáší, a teď je najednou halovým mistrem České republiky v běhu na 200 metrů.
„Sám nevím, jak to vlastně uchopit. Nechápu, co se to děje,“ usmívá se sedmnáctiletý talent z Atletiky Jihlava, který žije s rodiči v Třešti. „Kdyby mi tohle někdo řekl před rokem, tak bych mu odpověděl, že to není možné,“ dodává.
Byl to šok, když jste na svém prvním republikovém šampionátu dospělých proběhl v závodě na 200 metrů cílem jako první?
Ano i ne. Ze začátku se počítalo s tím, že by měl běžet i Pavel Maslák (český reprezentant a trojnásobný halový mistr světa – pozn. red.), který si ale nakonec vybral čtyřstovku. A v tu chvíli jsem byl s časem, který jsem předtím zaběhl na juniorském mistrovství republiky, favoritem. Pak už jsem jen doufal, že to vyjde.
A vyšlo. Dokonce jste svůj týden starý osobní rekord ještě vylepšil. Z 21,31 na 21,26...
To ano, ale trochu jsem doufal, že by se mohl povést i národní rekord. Jenže kvůli mojí špatné reakci se to nepovedlo.
Myslíte při opakovaném startu?
Přesně tak. Někdo ho napoprvé dost ulil a já byl potom tak vystresovaný, že jsem měl ve finále nejhorší reakci ze všech.
Takže už se ani nemusím ptát, jestli jste před finále cítil nervozitu?
(usmívá se) To ne. Navíc při rozběhu jsem to na začátku dost rozpálil, takže jsem měl potom hodně unavené nohy. Když jsem se rozcvičoval před finále, pořád jsem únavu cítil.
Co vám v tu chvíli běželo hlavou?
Že to třeba neuběhnu, že nevydržím běžet naplno. Tak jsem jenom cvičil a doufal, že to ještě jednou dám. A s tím, jak to pak dopadlo, víc spokojený být nemůžu.
Z celé finálové sestavy jste byl suverénně nejmladší. Jak na vaše vítězství reagovali vaši soupeři?
Gratulovali mi a dělali si srandu, že už jsou asi na vítězství moc staří. (směje se) Docela mě vzali mezi sebe, chovali se ke mně přátelsky.
Byla pro vás výhoda, že jste ve stejné hale běžel už o týden dříve při juniorském šampionátu, a tudíž jste měl trať osahanou?
Já bych řekl, že určitě. Vyzkoušel jsem si to, zaběhl jsem výborný čas.
Kdo vám nejvíc fandil?
Měl jsem v hledišti oba rodiče, takže oni. Věděl jsem, že mi drží palce.
A co váš oddílový kolega Mikuláš Střelec?
Ten samozřejmě taky. Miky běhá čtyřstovku a máme to nastavené tak, že když doběhne, tak já mu donesu pití a věci. A on zase potom mně. Je to výborný kamarád. Je strašně fajn, když máte na stadionu někoho, s kým můžete zavtipkovat. Ten stres pak není takový.
Co je aktuálně vaše největší slabina, na čem s trenérkou Evou Suchou musíte ještě zapracovat?
Na technice. Hlavně na šedesátce je to vidět. Stačilo si trochu pohlídat starty a hned jsem se o kus zlepšil.
Jaké to bylo jít v pondělí ráno do školy coby čerstvý halový mistr republiky?
Hned první hodinu mi pan učitel gratuloval. A spolužáci samozřejmě taky. Nesl jsem do školy i medaili, abych ji ukázal svému třídnímu, ale on tam zrovna tenhle týden nebude, tak to musím odložit. (usmívá se)
Po takovém úspěchu kolem vás určitě začnou kroužit nejlepší kluby v Česku. Nebo už jste nějakou nabídku dostal?
Už nějakou dobu jsme domluveni, že budu závodit za VSK Univerzita Brno, ale trénovat budu pořád v Jihlavě.
Zdá se, že teď je všechno zalité sluncem, ale vy za sebou máte i dva hodně smutné momenty. Nejprve loni v říjnu náhle zemřel trenér Jiří Švec, který vás pro atletiku objevil, a letos v lednu tragicky zahynul váš oddílový kolega a kamarád František Vejmělek...
Však jsem taky na oba myslel. S Mikym jsme měli v Ostravě i černé stužky. Běželi jsme i pro ně.
