Kromě Roland Garros vyhrál všechny grandslamy. Porážel Lendla, Samprase, Beckera. Historie nezná mnoho lepších tenistů. Ani slušnějších.
Kdy se vyhlášený gentleman na kurtu naposledy pořádně naštval?
To už musí být hodně dlouho. Záleží, co myslíte pořádným vztekem. Kolikrát jste rozčilený a není to na vás ani vidět.
Já ale mluvím spíš o vzteku ve stylu Johna McEnroea.
Takové běsnění rád nechám Johnovi (úsměv). Jako on jsem se naposledy rozčílil někdy v juniorech. To když jsem v šestnácti hloupě prohrál jedno čtvrtfinále. Tenkrát jsem hodil raketu proti zdi.
Vy?
Jasně. Nikdy jsem nebyl při tenisu víc naštvaný. Naštěstí jsem si brzy uvědomil, že takové výlevy ničemu nepomůžou.
V běžném životě vás taky jen tak něco nerozhází?
Zůstávám v klidu. Jako každý se i já někdy dostanu do situace, kdy mě něco rozklepe. Z míry mě vyvedou třeba nečestní lidé.
To vy jste symbolem slušnosti. ATP po vás pojmenovala i cenu za sportovní gentlemanství.
To je ohromná pocta. Snad si jen říkám, že jsem přeci jen moc mladý, než aby po mně pojmenovali nějakou trofej. Stejně ji za pár let přejmenují na cenu Rogera Federera, když už ji dostal tolikrát…
Vnímáte ho jako svého nástupce?
Určitě. Dělá pro tenis ohromně moc. Přijde mi taky jako dost citlivý člověk. Osobně ho neznám, ale dělá na mě velmi dobrý dojem.
Navíc říká, že jste byl jeho dětským vzorem.
Pravda. A lichotí mi to.
Takže v rivalitě mezi ním a Nadalem stojíte na Švýcarově straně?
Je mi určitě sympatičtější. Mezi nimi je každopádně skvělá rivalita. Předtím jste měli proti sobě vždy jednoho hodného a jednoho „zlého“ hráče jako třeba Borga proti McEnroeovi. Tihle dva jsou ale oba charismatičtí a kladní hrdinové. Poprávu teď vládnou.
Jenže Nadala letos při Roland Garros nachytal váš krajan Söderling.
A pro Švédsko to bylo něco neuvěřitelného! Na pár dní byla celá země vzhůru nohama. I já jsem z toho byl v šoku. Vždyť jsem si myslel, že Nadal v Paříži snad nikdy neprohraje. Ve Švédsku to vyvolalo hotové šílenství.
Jako kdyby vaši hokejisté vyhráli mistrovství světa?
Přesně! Přirovnal bych to k roku 1987, kdy jsme vyhráli hokejový šampionát, přestože nás předtím dlouho ničili jak Rusové, tak váš tým. Tohle mi přišlo podobné. My Švédové hokej milujeme jako vy. Počkejte na olympiádě, tam vám ukážeme.
Myslíte?
Rozhodně!
Češi teď ovšem myslí hlavně na tenisové finále Davis Cupu. Jak vidíte jejich šance proti Španělsku?
Popravdě? Podle mě jsou velmi, velmi malé. Davis Cup už zažil hodně překvapení, ale vyzvat Španělsko u nich doma v Barceloně? Promiňte mi tu upřímnost: tohle bude hodně těžké. Záleží na prvním dnu.
V Česku máte pověst muže, který roztrhal wimbledonské sny Ivana Lendla. Jak se to poslouchá?
(smích) Měl pár možností prosadit se i ve Wimbledonu, ale vždy narazil na soupeře, kterým to na tomhle povrchu docela šlo. Myslím tím nejen sebe, ale i Beckera a další. Ivan dělal, co mohl. Jenže jeho tenis nebyl pro trávu ideální. I tak to byl velký hráč.
Co jste vy dva měli společného?
Nějakou dobu jsme spolu trénovali, hráli proti sobě i golf. Byl na sebe vždycky přísný, zároveň si ho vážím jako velmi čestného člověka. Vycházeli jsme spolu velmi dobře.
On se teď pohybuje hlavně kolem golfu. Čím se zabýváte vy?
Tenis je jen malou součástí mého života. Teď spoluvlastním jistou investiční společnost, zbytek času zabere rodina. Vlastně jsem teď více zaneprázdněný, než když jsem hrál.
Taky tvrdíte, že když nyní hrajete tenis pět dnů do týdne, už vás nudí.
Ano. Třikrát do týdne je to fajn. Je to tak akorát, abyste měli radost, že jste se taky zapotil. Možná se to někomu zdá divné, ale já měl tenisu v životě opravdu nad hlavu.
A co když je tenis v televizi? Přepnete na jiný program?
Tenis v televizi sleduju málo. Nenudí mě, jen mám mraky práce. Když už si sednu k televizi, dívám se spíš na něco, co bude zajímat celou mou rodinu. Semifinále nebo finále velkých turnajů si samozřejmě obhájím. Ale jinak už mám opravdu jiné priority.
Tou už tenis není?
Ne tak docela. Přestože pro mě zůstává velkým potěšením.
Na zápasy s Mečířem vzpomínám rádProti kterému československému hráči nastupoval Stefan Edberg možná nejraději? Proti Miloslavu Mečířovi. Zatímco Mats Wilander hrál s Mečířem nerad a většinou prohrával, Edberg si duely s olympijským vítězem ze Soulu pochvaloval. Někdejší čtvrtý tenista světa Mečíř sice Švédovi zhatil v pětisetovém semifinále v Soulu 1988 sny o olympijském zlatu, dvě jiné důležité bitvy v témže roce však blonďatý Edberg urval pro sebe. "Určitě si vzpomínám na čtvrtfinále Davis Cupu u nás ve Švédsku. V rozhodujícím zápase jsem v závěrečném setu prohrával 1:4, přesto jsem vyhrál," komentoval své vítězství 9:7 a postup týmu mezi poslední čtyři. A nezapomněl zmínit také tehdejší semifinále Wimbledonu. "Prohrával jsem už nula dva na sety. Říkal jsem si: Když už se ti to letos jednou povedlo, proč by to nemohlo vyjít podruhé?" Zápas nakonec Edberg otočil a po výhře nad Beckerem získal svůj premiérový titul z londýnského grandslamu. "Vítězství nad Mečířem mě k tomu nastartovalo," dodal po letech. (bur) |
