Dvořák: Neměl jsem tolik trénovat

V noci po olympijském závodě toho desetibojař Tomáš Dvořák mnoho nenaspal. Teprve ve dvě hodiny ráno se mu začaly klížit oči a v sedm už byl zase vzhůru. Měl před sebou zdlouhavý den, na jehož konci se konalo vyhlašování nejlepších z olympijského desetiboje. Dvořák skončil šestý, na stupních nebyl a nedíval se ani z tribuny. "Neměl jsem na to jet na stadion, koukal jsem se v televizi. "

Jak vám je?

Už je to docela dobré, normálka. Po závodě jsem spíš čilejší, ne že bych byl jako nějaká mrtvola. Nicméně tělo bolí fest. Jsem takový lazarský. Na duši je to možná lepší, než jsem sám čekal. Hodně mi pomohly zprávy, co mi chodí na mail a na mobil. Je příjemné, že to lidi dokáží ocenit. Nepřipadám si, že jsem to tady nějak děsně zvoral, i když to tak bylo.

Co vám lidé psali?

Já se tady rozbrečím. Byl jsem z toho strašně dojatý. Maminky mi psaly, že mě budou dávat jako příklad svým dětem. Tohle se mnou hrozně zamávalo. Píšou, že vědí, že jsem stejně nejlepší. Jsou to takové náhražky, ale ne plané. Hrozně mě to podrželo. Všem těm lidem děkuji.

Takže už jste z nejhoršího venku?

Čekám, že to se mnou teprve zamete. Člověk je ještě pořád rozhicovaný a rozhozený.

Kdy jste v závodě prožíval nejtěžší chvíli?

Nejhorší to bylo po prvním dnu, to jsem dostal hroznou pecku. Čtyři disciplíny jsem to držel, ale čtvrtka mě sejmula. Tu jsem vyloženě chtěl běžet, a prostě to nešlo. Je to hrozný pocit. Kdo neví o co jde, dost dobře si to nedokáže uvědomit. Vidina dalších pěti discplín, no to bylo děsné.

Jste rád, že jste závod dokončil?

Každopádně. Už když jsem si po prvním dnu sednul ve vesnici na postel a začal vybalovat tašku, byl jsem rozhodnutý, že to zkusím. Pak za mnou přišli Honza Železný s Pavlem Kolářem. Nebylo to žádné přemlouvání, spíš podpora.

Kdy jste měl největší pochyby, že má smysl v soutěži pokračovat?

Po čtvrtce jsem byl skoro rozhodnutý, že se na to vykašlu. Byl jsem fakt úplně na dně. Nejenže mě bolelo celé tělo, ještě jsem do toho dal srdce, ale s nohama a se vším ostatním nepohnulo ani to. Úplně se to zlomilo druhý den po překážkách. Potom už jsem to vyloženě bral jako hobby. Ten závod ukázal, že jsem na to fakt neměl.

Jak se vám před druhým dnem spalo?

Ani si nepamatuji, že bych spal. Byl jsem v relaxovaném stavu. Neměl jsem otevřené oči, ale asi stokrát jsem se kouknul na hodinky. To byly nejtěžší chvilky.

S čím jste šel do dalších disciplín?

Druhý den jsem se snažil úplně vykašlat na sebe sama. Pojal jsem to tak, že tam budu s klukama a závod si nějakým způsobem užiju.

O čem teď přemýšlíte?

Jak nastoupit na trenéra, aby ještě vydržel. Je totiž napůl rozhodnutý, že to po halové sezoně zabalí. Snad se mi to podaří ho přemluvit.

Kde se v závodě stala chyba?

Dá se říct, že jsem to nezvoral tady, ono se to pokazilo už dlouho před olympiádou. Možná byla chyba, že jsem se snažil držet předzávodního modelu, na který jsem byl zvyklý. To znamená přesvědčovat se o formě. Tu pružinu jsem asi přetáhnul.

Přesvědčování o formě znamená, že jste trénoval i přes zdravotní potíže?

Snažil jsem se o to. Psychicky jsem se udolal. Pavel Kolář mi vysvětloval, jaké má zkušenosti s tenisty. Tam stačí strašně málo, bouchnout do balonu o desetinu později nebo dřív. To samé se stalo mně. Ve všem jsem se rozešel. Snažil jsem se uplatnit vůli a dal jsem do toho všechno, ale nepotkalo se to s výsledkem.

Co jste měl udělat jinak?

Spíš jsem se měl na trénink vykašlat a šetřit síly do závodu. Je to za námi, vlasy si kvůli tomu rvát nebudu. Byl jsem zrovna v ten moment ve špatnou dobu na špatném místě.

Porážky jsou někdy dobré k tomu, aby si člověk uvědomil, co dělá špatně. Co jste si z tohoto závodu vezmete do budoucna?

Není to poprvé, co jsem zpackal závod. Ale tohle mě nafackovalo poměrně dost, i když si nepřipadám, že bych v tom měl nějakou děsnou vinu. Chyba se stala úplně někde jinde. Akorát jsem jí nevěnoval pozornost, nezaregistroval jsem ji včas.

Teď mluvíte zase o tom, že jste trénoval, i když vám fyzicky nebylo dobře?

Přesně o tom. Měl jsem se spolehnout na instinkty, na to, že to mám v palici. Ne na to, že se k něčemu proběhám, proskáču a proházím. Když se ohlédnu zpátky, tak si připadám jako absolutní školák. Bohužel jsem tak respektovaný závodník, že mě z toho nevykopali ani trenéři.

Míníte, že vás všichni považují za tak zkušeného, že musíte sám nejlépe vědět, co potřebujete?

Tak to myslím. Tím trenérům nedávám žádnou vinu, to by byl nesmysl. To si musí uvědomovat především závodník, trenér je rádce.

Co plánujete dál?

Teď mám spoustu času, abych se z toho vyhrabal. Pokud bych se rozhodl, že v zimě pojedu na halové mistrovství světa, tak vyloženě proto, abych nezplesnivěl.