"Všechno se seběhlo strašně rychle. Slovenskou nabídkou jsem byl šokován," přiznal Poloz, který se kvůli tomu vzdal pozice asistenta trenéra Bašného u české reprezentace. V Mostě, s kterým vyhrál evropský Challenge Cup, interligu i český titul, pokračuje.
Nebude se práce na Slovensku tlouct s Černými anděly?
Nebude. První pán, kterému jsem volal, byl náš manažer Jung, jestli by to bylo schůdné. A druhý pán byl Honza Bašný. Na obou frontách to proběhlo bez problémů. Navíc i slovenský svaz měl myšlenku, aby to nebylo plně profesionální. Všichni partneři souhlasili, že budu dělat na dvou židlích. Bude to obnášet víc nasazení, uspořádání pracovního dne. Vyčlením si na slovenský nároďák dva dny v týdnu po dopolednech.
Jak složité bylo vaše rozhodování? Vždyť s českým týmem jste postoupili na mistrovství světa.
Strašně jsem s tím bojoval, váhal. To, čeho se vzdávám, je příliš velké, emotivní a hezké. Přijdu nejen o mistrovství světa, ale hlavně o příjemnou skupinu lidí, s kterou jsem tři roky pracoval. Dva postupy na šampionáty po sobě, to se dlouho nikomu nepovedlo. Parta hráček a realizačního týmu šlapala, jak má. Všechno je nastavené, aby holky udělaly už teď na mistrovství díru do světa.
Ale vy u toho nebudete.
Docela dost mě to mrzí... Přesto jsem na to nedal, což znamená, že druhá stránka musela být silnější. A nedokážu pojmenovat, co to bylo, co mě tam táhlo nejvíc. Nějaká hrdost, čest, ocenění vaší práce. Co se odehrálo loni v mostecké hale, to do smrti nezapomeneme. I díky tomu, díky panu Jungovi a holkám, jsem mohl udělat tento krok. Pokus posunout se v profesní kariéře dál. Mám rád výzvy a jsem vždycky nachystán pomáhat lidem, kteří pomoct chtějí. Tak to dělám celý život. Navíc důležitou roli hrálo, že nechci litovat svých rozhodnutí. A kdybych v tomhle případě řekl ne, mohl bych za rok, za dva, za deset litovat.
Jak složitá vás čeká práce?
Slovenská reprezentace teď není výš než česká, ale před třemi roky to tak bylo. Češky byly ve čtvrtém výkonnostním koši, Slovenky ve třetím. Ono se to za ty tři roky otočilo, a dost rapidně. Ale slovenské holky, i když jich není tolik, jsou určitě na stejně kvalitní úrovni - co se týče individuálních činností zvláště v útoku. Za tím si stojím! Hráčky typu Szarková, "Bebe" Tóthová, Horňáková, Súkenniková, Tobiašová, která teď nereprezentuje, nesmím zapomenout na tu naši (mosteckou) Slovenku Beňuškovou, to je nadstandard. Možná se jich tolik nepoužívá z různých příčin, některé nechtějí reprezentovat. Nemyslím, že jsou herně horší než Češky. Ale pak je tam něco, co nefunguje, třeba to rozklíčujeme.
A pak taky postoupíte na velký šampionát...
To mě hnalo dál. Já podepsal na tři roky a během té doby je šance něco uhrát, dostat se na nějaké mistrovství. Já bych strašně přál těm slovenským kočkám a celému hnutí, aby si taky prožily ty pocity, jaké jsme měli při postupu na mistrovství světa a Evropy.
Euforii jste si užil i s Mostem. Jak v ní pokračovat?
Holkám jsem recept řekl opatrně na schůzce před prvním tréninkem a během něj jsem jim to chtěl dokázat posledními deseti minutami, kdy skoro omdlívaly. Je jediný způsob: pokora a obrovská dřina. Soupeři nás budou mít v merku, budou se na nás připravovat extra. A ničím jiným než poctivou prací se to nedá uhrát. Holky to musí oddřít; když budou mít čisté svědomí, můžeme se nastavit na vlnu, kde jsme byli. Ale teď v létě to bude bolet.
Co všechno jste naplánoval?
Máme před sebou velice náročnou a tvrdou přípravu. Holkám jsem říkal, že jestli jsme něco loni uhráli, tak letos to bude stát víc sil, bolesti a odříkání. Už čtrnáctidenní soustředění v Norsku bude darda. Máme tam asi 12 zápasů a sedm tréninků. Navíc s týmy, které jsou výkonnostně nad námi. Dokonce hrajeme 8. srpna s Lavrikem, který byl letos ve finále Ligy mistrů! Budou to pro nás všechny velké zážitky, i když budeme prohrávat.
Jako posily přicházejí Matoušková, Borovská a talent Jeřábková. Jak vnímáte váš kádr?
Stabilizoval se. Až na Karin Schererovou a Denisu Kylarovou všechny pokračují. V tom vidím sílu. Jsme jedním z mála týmů, které zůstaly pohromadě, v Porubě a všude kolem jsou docela velké změny. Máme-li stejný tým, cíle by měly být ne nejvyšší, ale zase medailové. Bohužel střelkyně Martinková má trable s kolenem, Weisenbilderová se zápěstím. Doufám, že se ze šrámů z loňské sezony dostaneme a 31. srpna, kdy hrajeme první zápas interligy v Šaľe, budeme v plné síle a dobře nachystaní.
Kam ještě družstvo posunout? Samozřejmě herně.
Loni jsem přípravu nasadil na tým, snažil jsem se celou dobu přehlížet individuální činnosti. Pracovali jsme jen s herním systémem, dostat ho do holek bylo v tu chvíli nejdůležitější. A je vidět, že to klaplo. Teď za začátku přípravy nahradím řadu společných věcí individuálními. Zaměříme se na rozvoj každé jednotlivé hráčky, budeme je zdokonalovat, neustále připomínat chyby. Bude to prvních čtrnáct dní až do prvního přáteláku 3. srpna s Thüringenem.
Stále tvrdíte, že tři zlata v jediné sezoně jsou neopakovatelná?
Kéž by to tak bylo, abychom každý rok sbírali zlata. Ale těch příkladů moc neznám. Hlavní teď vážně je, aby holky cítily, že se posouvají nahoru. Pak může jít i tým nahoru. Místo české nadstavby se vrátilo play-off, možná bude prostor na klopýtnutí. Titul můžete uhrát i ze čtvrtého českého místa.
Po sezoně jste závodili na dračích lodích, měli besedy ve školách, autogramiády. Jak jste si užívali zlaté dozvuky?
Spousta z nás to možná ještě ani nevstřebala. Holky fakt netuší, co dokázaly, některé si to asi uvědomují, ale nedávají to tak najevo. Já mám ty emoce silné. Vím, že nezopakují, aby v jedné sezoně vyhrály všechno, to se fakt neděje. O to je to krásnější. Minulý víkend jsme byli v Jindřichově Hradci na charitativní akci pro Kapku naděje. Stáli jsme tam a lidi nám chodili gratulovat. I hradečtí fanoušci, kteří nám 9 měsíců předtím nadávali. Teď nás plácali po ramenou a byli hrdí, že jsme vyhráli evropský pohár. Užíváme si to. Je vidět, že lidi si váží naší práce, že nerozvíjíme jen mosteckou, ale i českou házenou.
