"Nález: metabolity metandiedonu," píše se v záznamu o tajné dopingové kontrole, kterou dělal před velkými sportovními akcemi na zakázku režimu tehdejší Ústav národního zdraví.
"Jde o zakázaný anabolický steroid, právě tohle byla za socialismu u sportovců oblíbená látka," říká dopingový komisař Jan Chlumský.
"Nechápu to, dodnes jsem přesvědčený, že jsem byl čistý jako slovo boží," říká dnes Bugár. Když mu redaktor MF DNES ukázal archivní dokument s výsledky testů, tvrdil, že ho vidí poprvé v životě.
Bývalý diskař Bugár by se chtěl v Senátu věnovat hlavně problematice sportovního vyžití mládeže. Problém v tom nevidí. "O žádném svém dopingu nevím," tvrdí stále Bugár.
A jak se na Bugárovu kandidaturu dívá předseda ČSSD Jiří Paroubek? "Než se vyjádřím, musím se s věcí podrobně seznámit," řekl. A dodal: "To by se taky mohlo přijít na to, že jsem jednou byl na odborářské rekreaci... Jestli by tohle nebylo bráno jako spolupráce s minulým režimem."
Bugár nebyl zdaleka jediný, kdo se za minulého režimu zapletl s dopingem. Své o tom ví předseda Českého svazu vzpírání, dřívější trenér Emil Brzoska.
Doping a sportovciImrich Bugár, mistr světa v hodu diskem Ota Zaremba, vzpěrač, olympijský vítěz Remigius Machura, bývalý koulař Jarmila Kratochvílová, bývalá běžkyně Doping a funkcionářiAntonín Himl, bývalý předseda ČSTV Pavel Stejskal, bývalý šéf Ústavu národního zdraví Petr Krejčí, bývalý lékař lyžařek František Fojt, exšéf komise pro vrcholovou atletiku |
"Když se objevily dokumenty, nebudu zapírat. Doping dodával vzpírání dravost," řekl včera na přímou otázku MF DNES. Až donedávna přitom braní dopingu u vzpěračů popíral.
K tomu, že dopovali sportovci týmu, které měl na starosti, se přiznal i dnešní lékař české fotbalové reprezentace Petr Krejčí. Za socialismu působil jako lékař reprezentace lyžařek. "Byla to prasečina, dnes si to uvědomujeme," říká Krejčí.
Vedení fotbalového svazu v jeho minulosti nevidí problém.
"Mě nezajímá, co doktor Krejčí dělal před dvaceti lety. Že to byly nemorální věci? Neočekávám, že by se Krejčí podílel na morálním vývoji fotbalové reprezentace. Podílí se na tom, aby byly urychleně doléčeny jejich výrony," říká místopředseda fotbalového svazu Vlastimil Košťál.
Kromě Krejčího dnes působí ve významných funkcích i další lidé spjatí se státem organizovaným dopingem za socialismu.
Pavel Stejskal, tehdejší ředitel Ústavu národního zdraví (což byla v éře komunismu hlavní rozdělovna dopingových prostředků), je dnes uznávanou kapacitou v oboru fyziologie a přednáší na olomoucké Palackého univerzitě.
"Chtěl jsem tehdy zveřejnit pravdu, ale nenašel jsem odvahu. Měl jsem děti, rodinu...," říká Stejskal.
Dnešní doping funguje jinak
Éra socialistického "státního" dopingu končí až v červnu 1989, kdy Československý svaz tělesné výchovy vydává směrnici ukončující řízené podávání anabolik.
Nejen skandál tenisového reprezentanta Petra Kordy, kterého v roce 1998 pozitivně testovali na zakázaný nandrolon, dokazuje, že doping s pádem komunismu rozhodně nezmizel. V něčem se ale doba přece jen změnila.
"Zatímco za minulého režimu organizoval braní dopingu stát, dnes je všechno na soukromé bázi. Doping platí sportovcům stáje, které od nich očekávají výkony," tvrdí ředitel českého Antidopingového výboru Jaroslav Nekola.
V Česku jsou však podle něho zakázané látky víceméně pod kontrolou. "Není tu ve sportu tolik peněz jako v některých západních státech, takže i tlak na výkony je nižší," vysvětluje Nekola.
Dopování i boj proti němu je dnes daleko sofistikovanější. Sportovci často berou zvláštní látky, které mají doping maskovat, kontroloři mají na druhé straně daleko dokonalejší měřicí přístroje.
"Zvláště v některých sportech se dá říci, že rozdíl mezi ‚čistým‘ sportovcem a tím, u kterého odhalili doping, je jen v tom, že ten druhý měl méně schopný tým expertů, kteří mu doping namíchali," říká ředitel Antidopingového výboru.
Za minulý rok odhalila Antidopingová komise v Česku celkem 44 pozitivních nálezů.
Průměrně bylo v letech 1993 až 2005 pozitivních 2,2 procenta odebraných vzorků. "Nejprohnilejším" sportem v Česku je kulturistika, která zabírá 23,4 procenta všech pozitivních testů.
Největším současným dopingovým skandálem je případ amerického cyklisty Floyda Landise. Ten kvůli zakázaným látkám v krvi s největší pravděpodobností přijde o vítězství na slavné Tour de France.
Všichni věděli, co berouO s t r a v a - Neměli jsme jediný dopingový nález, tvrdil roky. Včera se prezident Českého svazu vzpírání Emil Brzoska pod tíhou důkazů přiznal. Za jeho trenérskými úspěchy v minulosti byl i doping. "Je to přesně tak, jak dnes píšete," reagoval v havířovském baru Cobra na článek MF DNES. Z tajných dokumentů, které má list k dispozici, vyplývá, že všichni vzpěrači testovaní před mistrovstvím světa v roce 1986 měli pozitivní nález. "Komu a čemu to ale dnes pomůže? Tehdejší výsledky se už nezmění," říká Brzoska. V minulosti jste vždy tvrdil, že za výsledky vzpěračů žádná anabolika nejsou. Když se objevily dokumenty, které to vše potvrzují, nebudu přece zapírat. Byl bych sám proti sobě. Taková ostatně byla éra. Nicméně doping je stále zajímavé téma. Proč jste ale dosud mlčel? Ale teď se ukazuje, že to všechno nebylo čisté. Jinými slovy – bez tréninku doping nepomohl, ale zároveň říkáte, že bez dopingu se sport neobešel. A brali podpůrné prostředky všichni dobrovolně? Věděli vůbec, co berou? Nemysleli si, že jsou to vitaminy? Nejen sportovci tehdy toužili po úspěchu. Vyhrávat, to byl politický úkol, že? A máte nějaké poznatky, že by vaši tehdejší svěřenci měli dnes kvůli dopingu zdravotní problémy? Kdyby se vás někdo ptal před deseti patnácti lety, jak to bylo, řekl byste to, co tvrdíte dnes? A nebojíte se, že teď, když vychází pravda najevo, své výsledky boříte? Stále jste šéfem českého vzpírání. Je to dnes čistý sport? A to je důvod, proč už české vzpírání nemá výsledky? Neuvažujete, že odstoupíte z funkce prezidenta svazu, když už přiznáváte spojení s dopingem? Mysleli jsme spíš jako očistné gesto. PETR ŽIŽKA, JIŘÍ SEIDL Byla to prasečina, přiznává lékařP r a h a - Založit instituce, které by vedly řízený doping, se stát neodvážil bez účasti lékařů. Mementem byla předčasná úmrtí atletů, která se přikládala zhoubnému vlivu anabolik. Proto už od prvních pokusů zavést státní doping v druhé polovině 70. let minulého století vypukl zápas o jejich svědomí, o jejich názor. Mnozí podlehli. Pro některé to byla šance na kariéru, jiní se báli. "Dnes to všichni cítíme, byla to prasečina," přiznává Petr Krejčí, tehdejší lékař lyžařů. A Pavel Stejskal, v té době ředitel Ústavu národního zdraví, hlavní šéf distribuce anabolik, k tomu říká: "Státem řízené utajování bylo špatné. A že se to skrývá dodnes, je také špatné." Byli i tací, kteří se zpěčovali. Jako lékař lyžařských juniorů, dnes šéf Českého olympijského výboru Milan Jirásek. Když tušil, co se bude dít, upláchl z funkce sportovního lékaře. "Když je něco neetické a zakázané, tak je svinstvo to dělat." To však nehodlal trpět šéf vrcholové sportovní organizace ČSTV Antonín Himl. Ve svém dopise na ÚV KSČ v srpnu 1983 vyzdvihuje lékaře, kteří "jdou progresivní cestou", ale "jsou neustále napadáni!". Himl žádá o legalizaci jejich práce. Pro ty, kteří se postavili na odpor, to byl předem prohraný zápas se státní mocí. Tehdejší ministr zdravotnictví Jaroslav Prokopec povoluje státem řízený doping, ale jako lékař nesouhlasí, svědčí o tom Miloš Máček, bývalý člen výboru Mezinárodní federace sportovní medicíny: "Jednou, přiopilý, vmetl Himlovi do tváře: Ti tví hormonální brojleři!" Důvěru distribuovat doping dostali jen vybraní lékaři, jejich kolegové ve sportovních svazech neměli často ani tušení, co se děje. Strach byl silným hráčem. Když si Pavel Stejskal uvědomil, k čemu přispívá, zaobíral se myšlenkou všechno oznámit na tiskové konferenci. "Jenže já neměl odvahu, měl jsem děti, rodinu, bál bych se, že syna vyhodí ze školy." Odpovědnost dopingových doktorů byla absolutní. Když kvůli omylu při tajné domácí kontrole atletů byli diskařka Zdeňka Šilhavá i koulař Remigius Machura na finále Evropského poháru 1985 v Moskvě pro doping diskvalifikováni, vyšetřovací komise trvala na vyhození lékaře atletické reprezentace. Ať na té či oné straně barikády, nakonec se většina lékařů kupodivu shoduje na obhajobě doktorské role: nesmyslnému dávkování trenérů sebrala vítr z plachet. "Byl to chemický sport," říká Pavel Klapuš, jenž ve funkci místopředsedy ČSTV zakázal v červnu 1988 tajné domácí dopingové kontroly. A to znamenalo i konec konfliktní úlohy lékařů ve státním dopingu. VÁCLAV PACINA |