"To je teď můj svět. Zdraví mi příliš neslouží. To víte, bude mi skoro osmdesát," začíná své vyprávění Musil. Mluví rozvážně, už nezvedá hlas jako v letech své trenérské kariéry.
Ani český volejbal už příliš nesleduje, a tak se nechce pouštět do odhadování šancí českého týmu na blížícím se světovém šampionátu v Itálii.
"Když ti naši kluci hrají někde v zahraničí, tam já na ně nevidím.
Vůbec netuším, jakého výsledku by mohli dosáhnout." Ovšem Musil moc dobře ví, jaké peklo je na italských stadionech čeká. Sám na Apeninském poloostrově dohrával svou kariéru.
"Italové volejbal milují, jsou vášnivými sportovci. Bude tam skvělá atmosféra," má jasno. Ke své úspěšné kariéře odstartoval v pražských Vysočanech, kam se ve třinácti letech přestěhoval.
"Měl jsem štěstí, Sokol Vysočany byl Mekka volejbalu," vzpomíná. V Praze se usadil natrvalo a poté sedmnáct let oblékal dres Slavie.
"S ní jsem vyhrál pět titulů, na to se nezapomíná," směje se Musil.
Během té doby získal i dvě olympijské medaile, stal se dvakrát mistrem světa i Evropy. "Především na olympiádu v Tokiu rád vzpomínám. Lidé nás tam milovali. Zůstali jsme tam ještě týden po turnaji," usmívá se během vyprávění Musil.
"V šedesátém osmém jsme pak na další olympiádě byli samozřejmě na kordy s Rusy, to bylo taky něco," zůstává pobavený. "Tehdy to ale moc k smíchu nebylo," dodává legendární volejbalista.
V té době už o něm věděla celá Evropa, nebylo proto divu, že si ho vyhlédly špičkové italské kluby. "Díky tomu jsem se podíval do světa a s Modenou získal italský titul," vypráví Musil.
Ještě dvakrát se poté do Itálie vrátil jako trenér, ale nakonec si vždy našel cestu zpět do Prahy, kde žije se svou ženou dodnes. "Když mám ale příležitost, jedu na chatu, čeká tam na mě zahrada."
