Sportovní kariéru překvapivě ukončil už o pět let později. Teď je z něj podnikatel a manažer Romana Šebrleho. Po dvanácti letech si téměř bez závodění letos vyzkoušel veteránský běh na sto metrů. A nedopadl špatně.
Sportovní kariéru jste ukončil docela nenápadně, a navíc už v osmadvaceti letech. Proč tak brzy?
Moje kariéra byla poznamenána zraněním kotníku. Ve čtyřiadvaceti jsem se tak vážně zranil, že mě to prakticky na dva roky úplně vyautovalo z tréninku a závodění. Celý třetí rok jsem zkoušel trénovat a teprve čtvrtý rok, což byl ten olympijský 1996, ukázal, že by se návrat mohl podařit. Přestože jsem předvedl výkon, který by na předchozí olympiádě v Barceloně stačil na zlato, v Atlantě z toho bylo jen sedmé místo, což byl samozřejmě neúspěch. Trochu jsem si to vynahradil o rok později na halovém mistrovství světa, které jsem vyhrál.
Těch zranění jste měl jako závodník víc. Prý jste si také činkou vyrazil několik zubů...
To se mi stalo v den revoluce, 17. listopadu 1989, ale příliš mě to nelimitovalo, jen mě to asi na čtrnáct dní vyřadilo z tréninku. Ten kotník byl asi nejzávažnější, táhlo se to se mnou už od sedmnácti let, ale nikdy to nebylo úplně v pořádku. Dál už to byly spíš maličkosti, třeba jsem dostal koulí do hlavy, utrhl si nějaké vazy...
Vaším velkým soupeřem býval Američan Dan O’Brien, olympijský vítěz a mistr světa, který vás neměl příliš v lásce. Jak na něho vzpomínáte?
Byla to obrovská osobnost, ale byla smůla, že byl tak uzavřený do sebe, mezinárodních závodů absolvoval jen velice málo a nechtěl vstoupit do naší party desetibojařů. Když teď sleduju vztah třeba Bryana Claye a Romana Šebrleho, je to mezi nimi mnohem lepší, příjemnější.
VizitkaDesetibojař Robert Změlík (40) byl pověstný svým zápalem pro atletiku, které podřizoval všechno. Po zisku zlaté medaile na olympiádě v Barceloně však přišlo zranění, které skvěle rozjetou kariéru zbrzdilo a nakonec vedlo k brzkému konci. Stačil ještě vybojovat zlato na halovém mistrovství světa v roce 1997 a pak kariéru ukončil. Je ženatý, má dvě děti, podniká v několika oborech a od loňského roku spolupracuje s Romanem Šebrlem. |
To byla jeho smůla, protože on neskočil základ v tyči v americké kvalifikaci. Málokdo ví, že mu pak dali ještě jednu šanci, aby se na olympiádu dodatečně kvalifikoval. Poslali ho na desetiboj do Švédska, ale on pro změnu neskočil základ do výšky. Neunesl tu tíhu očekávání sponzorů a lidí kolem. Co by bylo v Barceloně, o tom můžeme jen spekulovat.
Kdy jste začal s podnikáním?
Už v období, kdy jsem byl zraněný, jsem chtěl nějak využít volný čas. Po návratu k atletice jsem nějakou dobu dělal obě věci naráz. Když jsem pak na mistrovství světa v Aténách v devadesátém sedmém spadl na překážkách, bral jsem to jako signál, kde je moje místo. Nejdřív mělo jít o přerušení kariéry, ale nakonec mě obchod zcela pohltil.
S čím obchodujete?
Mám firmu, která se zabývá prodejem doplňků stravy, od vitaminů, minerálů, stopových prvků, enzymů až po přírodní medicínu spojenou s bylinkami a čínskou medicínou.
Byl jste známý tím, že jste tvrdě trénoval a atletice věnoval všechen čas. Jak to, že už najednou nebyla na prvním místě?
Dostal jsem se k obchodu, který mě zaujal, mohl jsem ho sám řídit a být zodpovědný za výsledek. Cítil jsem v podnikání menší riziko než v atletice. I když celý rok trénujete, makáte, máte formu jako blázen, tak po jednom zakopnutí na překážce se všechno zhroutí a sezona je pryč. Novináři mi to taky dali sežrat, člověka to zasáhne. Bylo v tom víc věcí, ani vztahy mezi desetibojaři, konkrétně mezi mnou a Tomášem Dvořákem, nebyly ideální. Ve sportu už jsem zkrátka nenacházel uspokojení...
A v podnikání jste ho našel?
Dostal jsem se k obchodu, který mě zaujal, mohl jsem ho sám řídit. Je to stejné jako na stadionu, kde jsem závislý jen na svých schopnostech. Svou filozofií a efektivitou mi čínská medicína učarovala. V Číně se říká, že lékař, který léčí, je chudý, protože tam doktor dostává peníze za to, že jsou lidé zdraví. Čínská medicína se snaží problémům předcházet, zatímco u nás je to spíš naopak. Mám lázeňský hotel v Mariánských Lázních, sázkovou kancelář a spolupracuju s Romanem Šebrlem. Je to takový podnikatelský desetiboj.
Kolik času dnes věnujete sportu?
Prvních pět let po skončení kariéry jsem si zašel jen jednou za měsíc na fotbálek nebo hokej. Dalších pět let jsem k tomu přidával tenis, takže celkem dvě aktivity za měsíc, což je strašné z pohledu atleta, který byl zvyklý trénovat někdy i dvakrát třikrát za den. Přestože se to na organismu nijak neprojevovalo, říkal jsem si, že zase potřebuju mít nějakou motivaci, která mě k závodění přitáhne. Spolupráce s Romanem je jednou z nich.
Vzpomínáte si, kdy jste Romana Šebrleho poprvé potkal?
Já jsem s ním dokonce poprvé hned závodil. Bylo to na desetiboji v Itálii v devadesátém šestém. Viděl jsem, že základ v sobě má, že je to rychlostně i skokansky můj typ. Byl to takový agresivní,mladý hecíř, který se dokázal od samého začátku radovat ze svých výkonů. Je fajn, že mu vydrželo zdraví a dlouhá léta mohl vozit medaile.
Kdy jste začali spolupracovat?
Asi před čtrnácti měsíci, když Roman otevíral své RS Sport Centrum, mě oslovil, jestli bych mu nepomohl. Odpověděl jsem, že pokud máme spolupracovat, tak jedině v plném rozsahu, tedy i po manažerské stránce. Teď se o obchodní věci starám já a Roman se může soustředit jen na závodění – to také byla má podmínka.
Sledujete situaci v současném českém desetiboji? Máme dostatek talentů?
Naší trojici – mně, Tomášovi, Romanovi – se podařilo desetiboj zpopularizovat natolik, že je tu teď řada zajímavých atletů, kteří se desetiboji věnují. Věřím, že po Romanovi přijdou další. Rádi bychom k tomu vytvořili podmínky, protože bez nich se talent nemůže rozvíjet. Jsou tu asi tři kluci, kteří jsou hodně vidět v juniorech. Je důležité, aby zvládli přechod do seniorské kategorie a rychle se dostali na hranici osmi tisíc bodů a výš. Pak budou patřit do světové špičky.
O vaší účasti na letošní Zlaté tretře v běhu veteránů na sto metrů se hodně psalo, ale nikde jsem si nepřečetl, kolikátý jste doběhl.
Doběhl jsem druhý, přede mnou byl jen o pět let mladší, stále aktivní sprinter. Přepočítává se to podle věku, takže můžete doběhnout první a oni vás podle koeficientu stejně dají na úplně jiné místo.
Byl jste spokojený?
Když jsem se ptal svých známých, kolik si myslí, že zaběhnu, tak nikdo nevěřil, že to bude pod dvanáct sekund. Já jsem se cítil na 11,60, to není moc pomalé. Ten konečný výsledek 11,85 asi odpovídá tomu, že jsem se nepřipravoval. Ale nakoplo mě to, zase si občas zatrénuju a věřím, že se ještě zlepším. Vždycky jsem si přál, aby mi nejlepší sprinter na stovce nedal dvě vteřiny, takže teď po tom Boltově běhu budu muset běžet pod 11,58.
Ve které disciplíně desetiboje byste i teď ve čtyřiceti letech mohl závodit na slušné úrovni?
Nedávno jsem byl s Romanem na závodě v Týništi nad Orlicí a zkusil jsem kouli a disk. V kouli jsem hodil o patnáct centimetrů dál než v Atlantě. Diskem dokonce o dva metry dál. Měl jsem lepší výsledky, než když jsem trénoval a závodil, což mě opravdu potěšilo.
