Asi me tady zeny utlucou, ale ma to jeste jeden aspekt. Ve skupine lidi se kterymi jsem podnikal (vysokohorska turistika, horolezectvi, orientak, voda, kosikova) byla rada velmi soutezivych devcat. Chtely se ve vsem vyrovnat klukum, beda kdyz jsem nektere z nich nabidl ze ji treba vezmu batoh kdyz uz viditelne nemohla. Pro nas byl hodne velky problem s takovymi (casto velmi peknymi) devcaty "chodit"protoze nam proste neumoznily v tech vztazich hrat roli ktera se od kluka v takovem vztahu predpoklada (ze to bude on kdo "nosi kalhoty"). Ty holky se vdaly (byly fakt pekne, sport jim v tomhle hodne pomahal). Ale dneska jsou rozvedene a docela nestastne. Vetsinou se nerozvadely ze by je jejich manzele nechali, byly to ony kdo ze vztahu vycouvaly. Ti chlapi proste nesplnovali jejich meritka. Kdyz na to nekdy prisla rec, tak brecely. Kdyz jsem se jim snazil vysvetlit ze je to mozna kvuli comu o cem tady pisu, ztratil jsem par kamaradek.

Vrcholovy sport zeny nici. Ale fotbalista spachal sebevrazdu.

http://www.ceskatelevize.cz/.../373704-byvaly-fotbalista-spa.../

nikdo neni tak soutěživý jako žena v souboji s ostatními ženami ve snaze získat pozornost muže...že je nebaví válcení a souboje tedy sport, který maji radi muži je jasné..ale miluji soutězeni v krasobrusleni a gymnastice a školních známkách..prostě všude, kde jde o známky, ale ne o vteriny či goly...maji rády intriky:)

V lyzovani ani ve snowbordu je soutez nebavi, ani v tenise. Zatimco muzi krasobluslari ani gymnasti neexistuji.... sorry jako, ja neznam zadnou holku, keta soutezi ve skolnih znamkach. Tam se soutezi?

Docela síla.

Skvely clanek a rozhovor. 13 let jsem vedl spickovy volejbalovy zensky tym. Po 25 letech mi jedna hracka napsala: Jen jsem ti chtěla říct, abys to věděl, že jsi pro mne byl hrozně důležitým člověkem v mém životě, moc jsi mě naučil jednak ve volejbale, ale i si rozvrhnout čas, aby člověk hodně věcí stihl, neflákal se, jít do všeho naplno.

Zajímalo by mě, jak by si pan psycholog představoval uvedení svých názorů do praxe. Zamlada jsem se věnovala sportovnímu šermu. šlo mi to, bavilo mě to. Ale je to tak, že zrovna já opravdu nejsem soutěživý typ (jiné dívky v oddílu soutěživé byly až až) a nebavilo mě závodit. Bavilo mě trénovat, zdokonalovat se, zabojovat si s někým "jen tak", nebavilo mě jezdit na závody, stresovat se tím. Po několika letech, kdy se mnou trenér v tomto směru marně zápolil, mě z oddílu prostě vyhodil. Ne proto, že by mi to nešlo. Ale prostě jsem neměla výsledky. Nemáš výsledky, nemůžeš u nás být. Tím moje kariéra sportovní šermířky skončila. Kde bych v tom asi tak měla pokračovat, když jsem nemohla chodit do oddílu, neměla jsem vybavení, neměla jsem možnost trénovat, neměla jsem sparing partnery? Oplakala jsem to.

A takhle by to tedy zřejmě podle pana psychologa dopadlo s ženským sportováním obecně. Kdyby ženy nesoutěžily, přestaly by je sportovní oddíly jednoduše přijímat, a ženy by si tedy nanejvýš mohly běhat po parku nebo jezdit na rotopedu. Chtít se naučit třeba krasobruslit, vrhat oštěpem, zápasit v judu, dělat gymnastiku? Smůla, holčičky, soutěžit je známka, že jste duševně nemocné, jděte si dělat zázemí svým soutěživým mužům. Děkuju pěkně, myslela jsem, že jsme se od 19. století přece jen už posunuli.

Ale vzdyt to rikate presne to, co on! On kritizuje to same co vy! On se prece stavi na vasi stranu: je smutne, ze zeny maji problem sportovat tim svym zpusobem, pro radost ze sportu a bez tlaku na vysledky. Ten trener, ktery vas vyhodil, je presne jeho objektem kritiky.

Podobně to funguje v práci, pokud šéfujete i ženským, tak musí být člověk napůl psycholog i psychiatr.

V jedné knížce od známého psychologa-sexuologa Miroslava Plzáka se hned v úvodu objevuje "varování", že on sám je nepochybně deformován svou prací a jeho pohled na vztahy je zkreslený tím, že k němu chodí pouze lidé, kteří mají vztahové problémy.

Tenhle psycholog si to evidentně neuvědomuje.

Přesně tak. Policajt či soudce taky vidí v každém člověku zločince.

Může být. Ovšem co se týká té hry na výsledky u dětí, chybí mi tam jeden důležitý detail. To, že nejsou u dětí tolik důležité okamžité výsledky, ale spíš správný vývoj, by si měli uvědomovat trenéři a rodiče a nedělat v přípravě různé zkratky vedoucí k výhrám, nebo dokonce různé podvody. Dnes je z toho ovšem druhý extrém, že všichni pořád dětem říkají, že je to jedno, jak hráli, jestli vyhráli, prohráli a medaile dostanou nakonec často všichni. Pro děti (možná tedy jen kluky) je soutěžení, výhry, prohry zdravé. Také ta touha se po prohře zlepšit, vyrovnat, dostat se do týmu, získat příště medaili je motorem. A my je o to dnes okrádáme. Nepřeceňujme tedy výsledky u dětí, ale dětem rozhodně neříkejme, že na nich nezáleží!

U dětí je naprostý základ, aby je daná věc bavila. A pokud je budete tlačit do výher, tak po porážkách budou zklamané a bavit je to přestane.

Tenhle přístup "diplom všem" připadá většině starších ročníků nenormální, protože byly vychovávány a vedeny úplně jinak, ale dnes se to ukazuje jako správná cesta...

Takže hlavní pravidlo dobrého vztahu je, ženy, musíte nechat muže vyhrát. Běda jak s ním budete hrát navážno. Haha.

Celý ten článek je jedno velké WTF, ale tímhle to tak hezky vyvrcholilo.

Znám spoustu soutěživých žen a spoustu nesoutěživých mužů. Asi by se chudáci a chudačky měli/y jít zahrabat.

To je nejaké Vaše pravidlo? Alebo ste to chceli napísať v diskusii pod iným článkom? V tomto sa totiž nič také nepíše. Zrejme narážate na pasáž: "Až si budou vybírat partnerku, ať si s ní hned na začátku zahrají společenskou hru. Pokud bude ta holka uvztekaná, uhádaná, tak dejte nohy na ramena a rychle pryč. V té ženě je soutěživost, což je šílenství. Je to známka, že uvnitř ji něco bolí, že má nízké sebehodnocení. Když se ale chechtá, i když prohrává, máte záruku, že se na tom vztahu dá hezky pracovat. Žena, která je se sebou v pohodě, si nic nepotřebuje dokazovat."

Ale ani v nej nie je čo i len náznak Vášho záveru.