Londýn, světový šampionát 2017, pozdní úterní večer. Zvláštní scéna. Na tiskové konferenci po finále oštěpařek sedí uprostřed Barbora Špotáková a po obou stranách má čínské ženy.
Stříbrná Li Ling-wej za pomoci tlumočníka Češce říká: „Jsi náš vzor, dívám se na tvoje videa.“
Bronzová Lu Chuej-chuej se přidává: „Před pěti lety jsem proti tobě závodila v Londýně a z toho závodu jsem se moc poučila. Jsem poctěna, že jsem s tebou mohla závodit opět.“
Tohle že jsou atletky, které byly ještě před hodinou zavilými sokyněmi české oštěpařské veteránky?
Nyní vzbuzují spíše dojem žen, hluboce se klanících své královně. „Asi tu předvádějí svoji vrozenou úctu ke starým,“ usoudí Špotáková. Koneckonců už při závodě se na ni Li tolikrát smála.
Pět zlatých medailí Barbory ŠpotákovéMS 2007 ÓSAKA: 67,07 OH 2008 PEKING: 71,42 OH 2012 LONDÝN: 69,55 ME 2014 CURYCH: 64,41 MS 2017 LONDÝN: 66,76 |
Před deseti lety v Ósace to bylo o tolik jiné. „Tam vládla v sektoru obrovská rivalita,“ vzpomíná. Tam se Němky Obergföllová a Neriusová na českou mladici vytrvale mračily.
„Byly si tak moc jisté tím, že vyhrajou. Dokonce jejich tým v hledišti vybalil veliký transparent: Obergföll, mistryně světa.“
Přesto, ať už na ni protivnice krabatily čelo nebo se usilovně smály, tehdy i nyní, Barbora Špotáková stála na nejvyšším stupni.
„Už jen fakt, že já, člověk z malé zemičky sedí na tiskovce vedle dvou Číňanek, je neuvěřitelné,“ říká. „Když jsem kdysi bojovala se dvěma Němkami, připadala jsem si jako jedna česká holka proti velmoci. A teď? Čína, to je supervelmoc.“
V životě sportovce je deset let velmi dlouhá doba. V životě ženy - atletky snad ještě delší. Pouze dálkařky Drechslerová a Bartelettaová a sprinterka Felixová dokázaly v minulosti vybojovat světové atletické tituly v rozmezí deseti let.
A nyní také ona. Barbora Špotáková.
Stadiony i soupeřky jsou jiné, tvar medailí také, vlasy má delší, kyčel ji tu a tam pobolívá. Stala se matkou syna, kterému jsou už čtyři roky, s přítelem postavili dům, odešla od kouče Černého a zase se k němu vrátila.
A přece, když se zeptáte, jak se za těch deset let změnila sama, přesvědčuje vás: „Ani moc ne. Hrozně moc věcí je stejných jako v Ósace. Pocity, příprava i kamarádi. Nejde o písničku nekonečnou, ale je furt stejná. Protože kdybych se změnila, nevyhrála bych tady.“
Bojovnicí každým coulem, vtaženou do závodu celou duší, tou vždy byla. Divoká Bára s trochou punkerské i rockerské krve, která se snadno nechala i vyprovokovat, i když ne pokaždé tím správným směrem. Tak nabuzená přicházela na plochu, takovou ránu dávala vždy hned do prvního pokusu, jímž uměla dokonale vystrašit soupeřky.
Pravda, tohle už je jiné.
„Zase mi první pokus nevyšel,“ posteskne si. Vyhrála „až“ tím druhým.
Na počátku svého oštěpařského příběhu si přivydělávala jako uklízečka 2 000 korun měsíčně. Neměla ušlapanou cestičku. „Myslím, že jsem za to i ráda,“ tvrdí. „Každému prospěje, když si prožije těžší období. Také má studia v Americe nebyla jednoduchá. Nebo když se po mé první olympiádě v Aténách 2004 přidělovaly úvazky na Dukle a já dostala jen poloviční. Měla jsem vystudovanou univerzitu, byla jsem olympioničkou, ale brala jsem jen sedm tisíc čistého měsíčně.“
Právě proto si dokázala tolik vážit každého úspěchu. Proto nalezla sílu k velehodu v pokusu poslední naděje na hrách v Pekingu.
Ani její desetiletá pouť od Ósaky k Londýnu, vroubená dalšími třemi zlatými medailemi, pro ni nebyla bezproblémovou procházkou od úspěchu k úspěchu. Pokoře se naučila dávno. Později se učila i z vlastních chyb.
ŠAMPIONÁT, KTERÝ JI POUČIL. Barbora Špotáková se drží za hlavu. Je jí jasné, že v Pekingu 2015 medaili mít nebude
Na minulém šampionátu v Pekingu 2015 po třetím pokusu zoufale klečela na zemi u odhodové čáry, devátá, vyřazená, bez kouče. „Na ten rok nerada vzpomínám. Ale dokázala jsem se z něj poučit,“ říká.
Stejně jako před deseti lety v Ósace je s ní tudíž i v Londýně kouč Rudolf Černý, od nějž mezitím dočasně odešla k Janovi Železnému. Přítomnost 65letého Černého umocňuje její pohodu.
Ovšem zároveň nezapomíná: „Všechno o házení mě naučil Honza Železný. Musím mu poděkovat, má na tom vítězství taky velký podíl.“
Právě teď pokračuju dál
Rovněž její životní druh, hasič Lukáš Novotný nechyběl na stadionu při obou světových zlatých představeních. Jejich oslavy jsou vždy divoké. V Ósace za ní skočil na plochu z desetimetrového ochozu, zatímco tři japonští policisté se ho od ní snažili odtrhnout a vyvést zpět na tribunu.
A tentokrát? Špotáková k němu přiběhla a Novotný ji rukama vyzdvihl nad hlavu do výše. „Já se bála, že spadnu. Přece jen nejsem žádná baletka, trošku to zavánělo průšvihem,“ vypráví. „Ale zase Lukášovi věřím, je přece hasič záchranář, nikdy neriskuje přehnaně.“
O euforii, kterou v Londýně 2017 prožila, teď Barbora Špotáková říká: „Myslela jsem si, že olympijský Peking už nic nemůže přebít. A ono jo.“
Prožije však ještě někdy s oštěpem podobnou? Nebo odejde na vrcholu, stane se podruhé matkou, přestane závodit?
Otázka je prostá: „Pokračujete v kariéře?“
„Dneska pokračuju.“
„A v příštím roce?“
„Nevím. Právě teď si další život bez atletiky neumím představit. Ale je možné, že někdy 10. října budu mluvit jinak, že už si to budu umět představit.“
Když odchází, ještě se ohlédne a zakroutí nevěřícně hlavou: „Tady spadla kometa. To není možný, co se mi tu povedlo.“ Vzápětí se zasměje: „To už jsem předtím párkrát po závodě říkala, že to není možný, že jo?“
„Nejmíň čtyřikrát,“ přitakám.
V Ósace, v Pekingu, na olympiádě v Londýně, v Curychu.
„Přesně. Tak vidíte. Neměním se.“
