Je mu teprve sedmadvacet let, ale už mu nejde o velké šampionáty, nebo dokonce o medaile. Tahle sezona je jeho poslední a před sebou vidí jeden obyčejný závod. Kdysi se jeho kariéra krásně rozbíhala. Před čtyřmi lety byl na olympijských hrách v Atlantě. Jako nadějný atlet si však stačil jen lehce sáhnout na sportovní úspěch. Většinou poznal smůlu, bolest a obyčejné lidské neštěstí.
Třiadvacátého října 1997 havaroval ve Vysokých Tatrách. Automobil, který řídil, spadl tehdy na dno šest metrů hluboké rokle. Na místě zahynuli atleti David Nikodým a Martin Šimůnek. Damašek přežil. Ale přišel o pravou ledvinu a vyvázl se zlomenými žebry a vážně poraněnými plícemi. Ležel tehdy dlouhé týdny v nemocnici a dlouho vůbec nebylo jisté, že bude moci dál závodit. "Doktoři mě od toho od začátku zrazovali. Musel jsem to zkusit. Je lepší, že jsem znovu začal jako sportovec, než abych se na to vykašlal." Čtvrt roku po nehodě začal trénovat.
A v červnu 1998 mu chyběly dvě vteřiny v běhu na 1500 metrů, aby vyhrál desetibojařské mistrovství republiky. Nevadilo mu, že tehdy chyběly hvězdy Dvořák, Změlík a Roman Šebrle. Dokázal se vrátit. "Byl jsem na dně. Bylo to náročné psychicky i fyzicky, ale dostal jsem se rychle do normálního života." Jeho tělo však už nikdy nebylo tak odolné. Před týdnem se mu už potřetí od nehody přihodilo, že kvůli zdravotním problémům nedokončil závod. "Nemá to cenu, za zdraví mi to určitě nestojí. Už žádný desetiboj," prohlásil několik hodin poté, co musel vzdát.
Beznaděj té sobotní noci ho ale zasáhla. Tehdy v Oulu nezávodil jenom za sebe, ale i za český vícebojařský tým v Evropském poháru. Po prvním dnu, kdy byl ještě Damašek ve hře, družstvo vedlo. V konečném pořadí, už bez Damaška, skončilo až sedmé a sestoupilo o soutěž níž. "O to víc mě mrzí, že jsem nedokončil. Myslel jsem, že to bude jiné a předvedu dobrý výkon." Možná i tyhle myšlenky přispěly k tomu, že za pár dnů viděl obzor své kariéry jinak. "Byl jsem na tom špatně, ale rozleželo se mi to v hlavě," říkal už dva dny po závodě.
Damašek je oficiálně stále marod a zatím není jisté, zda jeho vytoužený plán rozlučkového desetiboje lékaři schválí. Musí čekat. Ale pevně se drží naděje. "Do středy jsem se necítil moc dobře, teď už je mi líp. Jsem sice unavený, ale ledvina mě bolet přestala. Ukáže se, jak brzy si bude muset zvykat na nový život, zřejmě v rodinné firmě. Touží po tom, aby dostal ještě chvíli čas a na podzim se postavil na start, zřejmě naposledy. K rozhodnutí bude mít důležité rádce. "V nemocnici jsem si užil dost. Nechám to úplně na doktorech."
