Byla to již známka nálady tak dobré, jak jen to mizerné podmínky umožňovaly. Když se v rozběhu dostala do klubka těl, šlo o hodně rychlou záležitost: zprava nárazy, zezadu „kosa“ pod nohu. Rosolová nekontrolovatelně letěla k zemi.
„Jsem v pořádku! Jen mě bolí hlava, krk, žebra, na čele mám bouli, pravou půlku těla mám sedřenou,“ vypočítala všechny trable. „Důležité je, že není nic zlomené a můžu, dá se říct, normálně fungovat (chodit),“ napsala a doplnila to smajlíkem – aspoň drobným ukazatelem toho, že ten největší splín je pryč.
Denisu bolí celý člověk
Takhle to zkrátka pod střechou chodívá. Někomu je to nemilé, jiní se v takových situacích vyžívají. Rosolová na čtyřstovce v roce 2011 vyhrála halový evropský šampionát. A hádejte, jak: po „šermovačce“ loktů ve finální rovince.
„Jsem taková drzejší,“ vyprávěla Rosolová o dva roky později. „Mám ráda kontaktní sporty, proto i ráda běhám štafety. Když jsem s někým v kontaktu, tak se přece jen běží jinak. Já to prostě sama neumím. Ostré lokty jsem měla vždycky a snad budu mít i dál.“
Zpětným pohledem a v rámci pověrčivosti bohužel tak trochu zakřikla to, co se začalo dít následně.
Jsem v pořádkuvzkázala atletka |
Na halovém mistrovství světa v polských Sopotech v roce 2014 Rosolovou v semifinále asi padesát metrů před cílem zezadu podrazila Nizozemka Lisanne DeWitteová.
Resumé: krvavé šrámy a také, jak následně ukázala vyšetření, prasklá čéška. „Trochu jsem si pobrečela,“ líčila tehdy Rosolová.
V pátek v Bělehradě se ocitla v kotoulech po stejném finálním zavinění, tentokrát jí o nohu zavadila irská soupeřka Phil Healyová.
Štěstí v neštěstí? Nejspíš ano. Rosolová letěla do krabice, která je součástí měřicího zařízení, a také na hranu, jež odlišuje dráhy od zbytku plochy. „Bolí ji celý člověk, ale já jsem se nejvíc bál možnosti vnitřních zranění,“ líčil doktor atletů Jiří Neumann, který s ní nejprve zamířil do bělehradské nemocnice a pak zpět na týmový hotel.
Co říkal doktor |
Riziko v tomto případě patří k halovému povolání. S nadsázkou tu je jednoduchý recept – všem utéci, což umí třeba český machr na závody pod střechou Pavel Maslák. Ale to není jen tak, a tak první potenciální trable mohou nastat při seběhu, jako včera u Rosolové. Koná-li se drama až do konce, je třeba ostatní přetlačit i v závěrečném sprintu. Tak jak to aktuálně dotlučená Češka sama zvládla před šesti lety.
Nebo její reprezentační kolega, který v Bělehradě chybí kvůli zraněním: před dvěma lety se v O2 areně Jakub Holuša stal evropským šampionem na osmistovce.
„Byl jsem přísnej, ale někdo byl i na mě. Je to hala, lokty se musí používat,“ říkal se zlatem na krku.
Strkat se mi přišlo zbytečné
V sobotu se za nejcennější medaili z letošní kolekce vydá na čtyřstovce Maslák, jemuž pro boje na oválu sedí jeho drobnější, hbitější postava. Ve finále disciplíny, jež poslala Rosolovou na rentgenová vyšetření, se ukáže i Zuzana Hejnová.
Ta fanynkou „loktované“ rozhodně není. „Nemám to ráda. Vadí mi, že nemám svoji dráhu, nemůžu si držet svoje tempo,“ říká překážkářská specialistka. I proto v semifinále při seběhu radši zůstala druhá: „Kdybych chtěla, tak soupeřku zavřu, ale přišlo mi zbytečné, abychom se tam nějak strkaly. To by podle mě uškodilo nám oběma.“
Někdy na výběr není. A občas na to někdo – jako Rosolová – doplatí.
