Prezident zdejšího klubu Petr Sinkule z rodiny majitelů resortu vystihuje prudký rozvoj golfu takto: "Zpočátku jsme všechno dělali svépomocí, ale to je doba, která se dnes zdá nepochopitelná, pravěká. Ačkoli je to málo let." Přesněji dvanáct, protože historie golfu na Rokycansku se začíná psát v roce 1998.
Příběh Darovanského Dvora a rodiny Sinkulových zní v zestručnělém podání - při vší úctě k ohromnému kusu práce - banálně. Zdánlivě nenabízí atraktivní téma.
To ale jen do doby, než se do vyprávění pustí místní golfový prezident.
V podání Petra Sinkuleho, původním povoláním lékaře, jde o story s velkým přesahem. Těm, kdo se ke golfu dostali až v prvním desetiletí nového milénia, může pomoci pochopit, že co znají jako samozřejmost, se muselo nějak zrodit.
Dejme proto prostor průvodci po Darovanském Dvoře a vlastně i po dějinách českého golfového boomu.
Nejdřív jeleni, pak sport
Darovanský Dvůr je skutečně poplužní dvůr. Stojí několik stovek let. Otec se tu narodil, strávil tu dětství. Statek byl znárodněn, rodiče odstěhováni. Po restituci v roce 1993 jsme měli možnost si ho vzít zpátky ve stavu totální dezolace. Polovina kamenných budov chyběla, nebo měla propadlé střechy. Vypadalo to, že ekonomicky je to beznadějná věc.
Přesto se otec rozhodl, že do toho půjde. Končil ve funkci manažera ve škodovce v Plzni a první roky sem šel rozvíjet část zemědělskou a agroturistickou. Měli jsme tu jelení farmu se skotským typem jelenů, chov koní s vlastními hříbaty. Každým rokem jsme rekonstruovali jednu budovu. Budovali jsme hotel v krajině, ve venkovském přírodním parku.
Projekt se rok od roku vyvíjel. Zjistili jsme, že největší poptávka není po agroturistice, ale po sportovním vyžití venku v přírodě. Firmy chtěly vyjet na školení nebo za relaxací mimo město. To převážilo, takže dnes je po dvanácti letech budování komplex převážně pro firemní klientelu v hotelové části. V restauraci a sportovní části dominuje golfové hřiště, plus horská kola a turistika pro rodiny. A tak to bylo myšleno - golfista i cyklista tady může nechat ostatní, oni mají svou zábavu, svůj tenis, svoje koně, svůj vyhřívaný bazén. On se zatím může vyřádit se svými kamarády a nemusí být vynervovaný, že zase nechal rodinu doma zavřenou.
Tři devítky a Angličan
Že tu bude golf, se rozhodlo poměrně záhy, řekněme čtyři roky po otevření prvních hotelových pokojů. V roce 1998 se začalo budovat nejprve veřejné hřiště, malá devítka. Byly to stometrové pary 3 a k tomu driving range. To bylo v době, kdy v České republice byla čtyři osmnáctijamková hřiště. Sami jsme museli otevřít golfový obchod, připravit trenéry. Sám jsem tehdy také učil golf. Odpracovali jsme hodně hodin, jako jedni z prvních jsme dělali golfové akademie, dneska je to samozřejmost. Skupiny dvaceti lidí, kteří o golfu vůbec nic nevěděli, si tady zkusili první odpal, pak odjeli domů, do svých firem, a vyprávěli, že už umějí golf, že odpálili sedmičkou sto metrů. Byli nadšení, dodnes se sem vracejí a vzpomínají.
Šlo to ráz na ráz. Na začátku roku 1999 jsme začali stavět osmnáctijamkové hřiště, to jsou dnešní devítky Panorama a Svatá Anna, a stavěli jsme ho rok. Byl velký tlak hrát, otevírali jsme ho po částech. Uplynula velmi dlouhá doba dvou let a rozhodli jsme se postavit třetí devítku. Znali jsme všechno dětské neduhy a pozvali jsme britského architekta Chrise Johnsona, který stavěl s Jackem Nicklausem a Robertem Trentem Jonesem II. Byla to dobrá volba, hodně toho uměl, je to velmi příjemný a sdílný člověk. Postavil devítku Jezírka a myslím, že se povedla. Je ve výjimečném prostoru rámovaném lesy, na takovém poloostrově. Spolupráce s ním se nám líbila, tak jsme ho angažovali a v dalších letech udělali rekonstrukci patnácti jamek starší osmnáctky. Předtím jsme jako s architektem spolupracovali s Kamilem Pilátem z Motola.
Napřed jsme sázeli stromy, desetileté, pak teprve přišly na řadu greeny a odpaliště. Získali jsme tím třeba tříletý náskok. Jsou tu typické vyhlídky do kraje, na kaceřovský renesanční zámek, do údolí Berounky.
Naučili jsme se postupovat profesionálním způsobem nejen při výstavbě a údržbě hřiště, ale i ve sportovním provozu. Musíte mít manažera pro provoz, kvalitní tým údržby a ještě odborné konzultanty pro jednotlivé typy údržby hřiště, pro jeho udržování ve zdravém stavu. Mít ho v perfektním stavu dva měsíce a pak mít umřelé greeny, to je špatný stav. Museli jsme se to učit rychle, za pochodu, nebylo odkud brát profesionální pracovníky. Dnes už se to zlepšuje, vyrůstá generace slušných grenkeeperů a manažerů golfových hřišť. Ještě tak dva roky a mohly by být nabídka s poptávkou vyrovnané. Skončí divoká výstavba nových hřišť.
Konkurence a ceny
Golf u nás dominuje. Lidi, kteří sem přijíždějí, počítají s tím, že si tu zahrají. Často třeba polovina nějaké skupiny. Běží tu víc akcí nezávisle na sobě. Je tu třeba svatba, která se o golf vůbec nestará, přitom se koná normální turnaj. Dvůr je poměrně veliký, domy jsou rozděleny do depandancí, každá má svoji terasu a v tom rozměru se lidé navzájem neruší.
Oddělujeme ekonomicky jednotlivé aktivity a máme radost, že hřiště není dotováno z ostatních. Není snadné, aby hřiště bylo výdělečné. Je to na třech nohách, ze třiceti procent na turnajích, z třiceti na green fee hráčích a ze třiceti na klubovém příspěvku. Já jsem za to rád, je to méně rizikové. Nějaké odchylky jsou, to když otevřou hřiště někde blízko a přetáhnou hráče, členy i turnaje. Musíte to rok nebo dva vydržet, než se tam všichni zajedou podívat a zase se vrátí. To se opakuje, takže samozřejmě ziskovost není obrovská, i když naše hřiště bylo v každém roce lehce v zisku. Mnohem výhodnější podnikání je kongresový hotel. Za sezonu u nás šest tisíc hracích kol odehrají green fee hráči, plus mínus jedenáct tisíc kol za rok máme.
Vnímáme i okolí a konkurenci. Můj názor je, že v České republice má většina hřišť ceny nadstřelené. Snadno se to dokumentuje, když to srovnáte s Německem či Rakouskem, což jsou normální, nikoli turistické země středoevropského regionu. Tam jsou ceny na srovnatelných hřištích nižší. Touto cestou jsme nešli, naopak se cenu snažíme stlačovat kam až to jde. Jsme lehce pod průměrem srovnatelných hřišť. Já vidím budoucnost v tom, že všechna hřiště budou postupně snižovat ceny.
