Takže otázka, jestli převládá radost z postupu do Ria, anebo jisté zklamání z toho, že vám o vteřinu utekla bronzová medaile, je zbytečná?
Jednoznačně převažuje radost, závodil jsem totiž, jak nejlíp jsem mohl. Do závěrečné disciplíny, kombinovaného běhu se střelbou, jsem šel z osmého místa a posouval se nahoru. Výš už to nešlo, ti dva přede mnou, stříbrný Francouz Prades a bronzový Ital De Luca, jsou totiž strašně dobří běžci a předběhnout bych je mohl jen v případě, kdybych od začátku utíkal „na plech“. Což jsem ale nechtěl.
Aby vás to nerozhodilo při střelbě?
Přesně tak, pak by střelba mohla být nejistá, proto jsem běžel s malou rezervičkou. A povedlo se, střelbu jsem měl velmi dobrou, jednu z nejlepších. Finiš jsem si nechal na poslední osmisetmetrové kolo, ale už na to nebylo. Se čtvrtým místem jsem ovšem náramně spokojený, hlavně jsem chtěl být do osmé příčky, což zaručovalo účast v Riu.
Odpovídala tomu i oslava?
Jasně, i když jsme po únavě nějak divoce slavit nemohli. Po závodě jsme s trenérem a lidmi z týmu zašli na večeři a dali si pár guinnessů, což je velmi dobré pivo. Oni ale dlouho slavit nemohli, protože v neděli závodila Natálka Dianová, tak jsme s Honzou Kufem ještě zajeli do města. Těch piv ale opravdu moc nebylo, dohromady jsem jich vypil pět.
Jan Kuf skončil devátý, ale na postup do Ria mu to stačilo rovněž, protože Ital De Luca už má účast jistou jako vítěz finále Světového poháru. Za jak dlouho po doběhu se to dozvěděl?
Asi za tři minuty. Napřed byl zklamaný, že mu Rio o fous uteklo a že mu nevyšla střelba. Říkal jsem mu, že by to s postupem právě kvůli Italovi mělo být v pohodě, ale úplně jistý jsem si nebyl. Potom přišel trenér Jakub Kučera, který ví o pětiboji všechno, a ten Honzu ujistil, že se kvalifikoval taky. O to pak byla oslava příjemnější.
Ještě k vaší osobě - nevyčítal jste si po závodě, že jste mohl něco udělat líp?
Vůbec ne, tak se to nedá brát. Dělal jsem všechno nejlíp, jak to šlo, čtvrté místo beru. Už jenom to, že jsem mohl začátkem července závodit na mistrovství světa v Berlíně a skončil tam osmý, považuju za malý zázrak. Vždyť mě noha přestala bolet až v závěru února a až v dubnu jsem mohl trénovat naplno. A teď přišel zázrak číslo dvě.
Jak se na vaše výsledky po návratu dívali soupeři?
Oni trošku koukali už v tom Berlíně. A teď jsem znovu potvrdil, sobě i jim, že na to zase mám. Zdá se mi ale, že se mnou letos počítali víc než já sám, rozhodně mě nikdo nepodceňuje. I když je samozřejmě co zlepšovat.
Co například?
Sice říkám, že trénuju naplno a nic mě nebolí, ale dosud byl můj trénink přece jen krapet omezený - musím brát ohledy na moje nožky. Třeba v posledních dvou měsících jsem je musel šetřit při šermu. Krásně se to ale zlepšuje a od podzimu to v přípravě rozbalím naplno.
Máte účast na olympiádě v Riu zaručenou stoprocentně?
Ano, ale jen v případě, že podle našich interních kritérií svoji pozici potvrdím v příští sezoně. Někdo z našich by mě nebo Honzu mohl předhonit třeba medailí z mistrovství světa, které bude před olympiádou, anebo celkovým vítězstvím ve Světovém poháru, případně lepším postavením na žebříčku. Zkrátka musíme potvrzovat.
Věříte, že budete v Riu usilovat o obhajobu zlata z Londýna?
To je zatím v oblasti snů, jistojistě se s tím počítat nedá. Sejít se musí strašně moc věcí - musím být nominovaný, mít formu, další dobré výsledky... Potom bych mohl obhájit medaili, a je jedno, jaká by byla. Budu trénovat a doufat.
