Na svoje dětství nemá zrovna nejlepší vzpomínky. Jako malý hubený kluk byl David Pulkrábek snadnou obětí šikany. A jen díky sportu se mu nakonec podařilo dát životu ten správný směr.
„Moje dětství bylo hodně divoké. Byl jsem malý, nosil jsem klapku na oku (okluzor – pozn. red.) a rovnátka. Což v prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, nebylo moc dobré. Byl jsem hodně šikanovaný,“ vzpomíná judista ze Žďáru nad Sázavou, který právě dnes slaví pětadvacáté narozeniny.
Svěřil jste se někomu, že vám ostatní děti ubližují?
Ne, měl jsem strach. Chodil jsem tehdy do nějaké třetí nebo čtvrté třídy. Každopádně pak se to časem otočí, a najednou z vás je ten agresor. Je to strašně dlouhý příběh.
Dá se říct, že vás zachránil sport? Konkrétně tedy judo?
Vůbec nevím, co by bylo, kdybych se mu nevěnoval. Možná bych teď seděl ve vězení. Ale já to tak mít nechtěl. Sport, to byla cesta, jak to změnit. Díky němu najednou máte povinnosti, naučíte se pokoře. Prostě mě hodně ovlivnil.
Možná byste jednou svůj příběh mohl vyprávět jako motivaci.
To už vlastně dělám. Snažím se pomáhat jedné nadaci, která se věnuje lidem, kteří zažili šikanu a teď mají problém s alkoholem či jinou závislostí.
Kdo u vás doma dostal nápad přihlásit vás na judo?
Moje mamka, která řekla, že je potřeba, abych se naučil bránit. Ona mě tam dovedla, táta mě pak u juda udržoval v pubertě, když se mi zrovna nedařilo nebo mě nebavilo. A nejvíc mě dodnes podporuje moje babička.
Stala se vaší největší fanynkou?
Je to taková moje redaktorka. (usmívá se) Snaží se kontaktovat ve Žďáru, odkud pocházím, všechny novináře, aby psali nejenom o mně, ale o judu celkově. Hrozně se mnou všechno prožívá.
Použil jste někdy judo na svoji obranu?
Hodně se mě na to lidi ptají. Ano, párkrát. Ale judo na ulici určitě nepoužívám, víc mě nyní baví, když můžu s lidmi mluvit o tom, co jsem zažil v dětství.
Každopádně jste si asi díky judu začal víc věřit, nebo ne?
Myslím, že nejhorším problémem lidí, kteří začnou chodit na judo, je ten, že po chvilce mají pocit, že by přeprali půlku města. (směje se) Ale tak to není. Trvá to pár let. Každopádně už jsem si víc věřil, uměl jsem se o sebe postarat.
Zápasíte ve váhové kategorii do šedesáti kilogramů, je pro vás optimální?
Díky výšce asi ano. Jako teď třeba zrovna nemám rovných šedesát kilo, což ale nemá asi nikdo. Většina má víc, někteří i víc než víc. (směje se) Pak musí během týdne dávat dolů třeba i deset kilo. Dřív jsem to taky tak měl, ale pro člověka je takové rychlé shazování hodně vysilující, takže teď mám nahoře tak maximálně tři nebo čtyři kila.
V polovině října jste ve své kategorii získal na Grand Prix v mexickém Cancúnu bronzovou medaili. Byl to váš nejpovedenější turnaj?
To nevím, já doufám, že nějaké lepší mě ještě čekají. (směje se) Teprve rozjíždím mašinku.
Takže ze třetího místa v hodně silné konkurenci neděláte příliš velkou vědu?
Rozhodně to ne- beru jako nějaký extra úspěch. I když samozřejmě tam byly některé skalpy důležité pro moje vnitřní sebevědomí. Třeba vítězství nad úřadujícím mistrem Evropy, Rusem Jašujevem. To ano, z toho mám dobrý pocit. Ale už to bylo, závody jsou za mnou. A já věřím, že nějaké povedené ještě před sebou mám. Ale ano, bylo tam fajn.
Měl jste čas si užít Mexiko i jinak než jenom z pozice závodníka na tatami?
Jasně, Mexiko bylo parádní. Jelikož jsem se pral jako jeden z prvních z naší výpravy hned v pátek, měl jsem pak až do pondělí čas na výlety. A s medailí na krku je všechno hned hezčí. (usmívá se)
V Mexiku jste byl poprvé?
Ano. A Karibik, moře a všechny ty resorty rozhodně stály za to. Doufám, že se tam ještě někdy vrátím. I kdyby jen na dovolenou.
Díky už zmiňovanému třetímu místu v Mexiku jste si do světového žebříčku připsal třista padesát bodů, což je vzhledem k olympijské kvalifikaci skvělá bodová injekce. Jak to aktuálně vypadá s vaší možnou účastí na hrách v Tokiu?
To by asi věděl spíš můj trenér Lacina. Popravdě řečeno, já vůbec nesleduju, na jakém místě v žebříčku zrovna jsem. Pro mě to není důležité, já se soustředím jen na jednotlivé závody. Jako jasně, na olympiádu bych se dostat chtěl, je to můj velký sen, ale ještě mě čeká spousta práce. Takže napište, že nevím. (směje se) Až na konci se pak všechno podtrhne a sečte.
Býváte před zápasy nervózní? Jak se dostáváte do pohody?
Musím říct, že na začátku roku jsem na tom byl dost špatně. Nemyslím trénování nebo fyzickou přípravu, ale důležitou roli hraje taky hlava. Proto jsem začal navštěvovat i mentální koučink. Dostal jsem kontakt na člověka, který se stal mým mentorem. S ním můžu mluvit o čemkoliv, což je moc příjemné.
Co vám tedy poradil?
Víte, já viděl spoustu sportovců a jejich trenérů, kteří jim našeptávali, co mají dělat. Ale to není můj styl. Já mám rád, když se před bojem zasměju. Užívám si uvolněnou atmosféru. A u nás v kolektivu je sranda často.
Takže v Cancúnu jste se před soubojem o třetí místo smál?
Přesně tak. Myslím, že nikdy jsem se nenasmál tolik jako právě před tímhle zápasem. Lidi na nás koukali, jestli to fakt myslíme vážně, ale mně to moc pomohlo. Nebyl jsem vůbec nervózní.
Jinými slovy, u vás stoprocentně platí, že smích je nejlepší recept na všechny trable?
Jasně, člověk by měl brát všechno pozitivně. Mám rád uvolněnou atmosféru. Ale je jasné, že to chce nějaký cvik, musíte na tom trochu pracovat. A navíc mi to pomáhá i při škole.
Co studujete?
Policejní akademii, bezpečnostně právní obor. Státnice budu dělat v květnu. Někdy je to náročné, protože jsem často v zahraničí. Ale jsem vděčný, že můžu studovat. Asi bych nevydržel být hlavou jen ve sportu, rád se učím novým věcem.
Vzhledem k nabitému programu se asi domů na Vysočinu moc nedostanete. Nebo ano?
Snažím se tady být co nejčastěji. Jinak jsem měl někdy od osmé nebo deváté třídy individuální plán, jezdil jsem trénovat do Brna. Pak jsem dělal sportovní gymnázium v Plzni a teď studuji v Praze. Ale jinak mě Praha moc nepřitahuje, doma je doma. Vždycky se rád vracím na Vysočinu.
Ke Žďáru a Novému Městu neodmyslitelně patří lyžování, jak jste na tom se vztahem k tomuto sportu?
Když napadne sníh, jsou tady suprové trasy. Lyžovat určitě umím.
Poslední výsledky nicméně ukazují, že judo pro vás kdysi byla asi lepší volba. Jaký vás v nejbližší době čeká program?
Teď jsem měl být v Abú Zabí, ale jelikož na mě minulý týden sedla nějaká viróza nebo střevní chřipka, tak jsme nakonec odlet odvolali. Nebyl jsem schopný pomalu dojít na záchod, natož někam letět. Mrzí mě to, protože Španěl, kterého jsem v Mexiku porazil, skončil druhý. Já neříkám, že bych býval vyhrál, ale mohl jsem se třeba dostat na Masters na konci roku do Číny. Každopádně i tak mě toho čeká dost. Třeba 18. listopadu poletím na Grand Slam do Japonska.
