"Budu bojovat o co nejlepší umístění. Ale je to strašná loterie. Stačí sebemenší problém a člověk musí své cíle přehodnotit a bojovat, aby vůbec závod dokončil," řekl Pabiška, jenž v úterý do dějiště Dakaru odletěl. Letošní ročník, který se jede od 5. do 20. ledna, povede z Peru přes Argentinu do Chile. Na motorkáře čeká celkem 4 146 závodních kilometrů, i s přejezdy je to však více než dvojnásobek.
Z čeho má motorkář před startem takového extrémního závodu největší obavy?
Já osobně trpím vždycky jedinou obavou: abych nevypadl hned první den. Motorky jsou strašně složitá záležitost. Zrovna minule jsme to počítali a naměřili jsme, že mám ve stroji čtyři a půl metru benzinových hadic od nádrží. Každá maličkost by mohla zapříčinit, že se to zastaví. Nemusí to být třeba fatální věc, ale taková, kvůli níž člověk nabere ztrátu. Mám ale naštěstí výborného mechanika, je to Martin Malát, dvanáctinásobný účastník Šestidenní. Dobrý odborník a navíc kamarád.
Na trati se střídají různá prostředí - hory, poušť, voda. Co je pro vás nejhorší?
Jednoznačně přejezd And, to je pět tisíc metrů vysoko, což horolezci označují za hranici smrti. Pěkně to tam s člověkem cvičí. Nejvyšší hora Jižní Ameriky Aconcagua je kousek odsud. Jedeme brzo ráno a je tam strašná zima. Proto letos testuju nové oblečení: speciální kombinézu z materiálu, který používají doktoři, když je někdo podchlazený, je to taková zlatostříbrná folie. Letos jedeme přes hory dokonce dvakrát, takže to bude tragédie. Opravdu se na to moc netěším a když někde slyším pípat podobný zvuk, jaký vydávají přístroje na motorce, mrazí mě v zádech. Ale nějak to dopadne.
Jaká zima v horách bývá?
Když jsem tam jel naposledy, bylo minus jedenáct. Měl jsem obalené ruce tričky, jel jsem pomalu a ohříval si obličej o výfuk. Dopadlo to tak, že jsem nestihl start do erzety pod horami a nabral jsem desetiminutovou ztrátu.
Na poušti se naopak pořádně zahřejete, že?
Ano, tam je padesát stupňů ve stínu, na slunci pětasedmdesát. Argentinské Fiambale říkáme proto Peklo na zemi. Tam padají všichni na hubu, erzeta má třeba 220 kilometrů, ale jedete ji osm a půl hodiny. Ale to horko mi ani tak nevadí, spíš je problém, že se v něm začíná vařit benzin.
Vloni jste jel jako navigátor kamionu a letos se vracíte na Dakar jako motorkář. Co vás k tomu vede?
Lidi se ptají, proč jsem vloni vůbec v tom kamionu jel. Chtěl bych upozornit, že to nebylo nějaké moje zakončení kariéry na motorce, ale že jsem vyšel vstříc týmovým potřebám. Ve světě totiž nejsou navigátoři, je to velký problém. A pro mě to byla příležitost posunout se dopředu v učení navigaci. Udělal jsem si obrázek o tom, jak to funguje v jiných kategoriích. Naučil jsem se navigovat jinak. Teď je ale čas se zase vrátit. A naštěstí jsem to taky dobojoval finančně - mám jen dva hlavní partnery, firmy Sova a Ponyexpres.
Co taková legrace, jako je účast na Dakaru, stojí?
Nijak se to nemění. Jsou to dva miliony na hlavu včetně příprav a sezonního ježdění. V té částce je i pronájem motorky, jinak za novou bych dal 800 tisíc.
Jaký stroj sedláte?
Pojedu na Yamaze 450 WR, tedy přesně na té motorce, s jakou jsem jel v roce 2011. Do šroubku jsme ji rozebrali, provedli generálku a předělali všechny věci, které tam byly špatně. Líp připravit jsme ji, myslím, nemohli.
Změnil jste něco v přípravě na Dakar?
Ano a zásadně. Opustil jsem trénování v posilovně, takové ty činkařské věci, a vrhnul jsem se na kardio. Najezdil jsem hrozně kilometrů na kole a hodně času jsem taky hrál hokej. Samé srdeční záležitosti, žádné nabírání svalové hmoty.
Jak často jste hrál hokej?
Když to vyšlo, tak čtyřikrát týdně. Chodil jsem i na fotbálek. Cítím se dobře. Ve finále jsem taky hodně spal. Vím, že to funguje a dělají to všichni profesionální sportovci před velkým výkonem. Taky jsem se inspiroval u plavců.
Jak přesně?
Když se plavci připravují na přeplavání kanálu La Manche, musí nabrat spoustu váhy navíc v podobě tuků tak, aby to vydrželi, protože během přeplavby ztratí třeba patnáct kilo. Takže jsem se maličko přestal hlídat, hodně jsem jedl, i nezdravě, abych ty tukové zásoby měl. Držím se na patnácti až sedmnácti procentech tělesného tuku. Během závodu shodím osm kilo. Na Dakaru navíc nemáte příležitost do sebe v pravidelných intervalech dostávat potřebné látky, takže je potřeba je mít uložené u sebe. Ještě že byly Vánoce, čokoládky a další věci spolehlivě fungují.
Naučil jste se vloni v kamionu něco, čeho chcete letos využít?
Ano. Jsem pravděpodobně jediný z celého pole motorkářů, který pojede s jiným přístrojem a úhlem pohledu na navigaci. Nový přístroj mi umožňuje automatickou kalibraci a počítá kilometry přes družici jako klasické GPS v autě. U klasické motorkářské navigace se kilometráž může rozhodit o sto až dvě stě metrů a v některých situacích je i deset metrů velký průšvih. Člověk třeba vjede do díry. Takže letos bych měl mít přesnější informace o trati. Všichni mi říkali, že navigátorem se člověk stane po pěti letech. Já jedu Dakar posedmé, takže už můžu být trochu drzejší a říct si: Všichni jedou tam, já pojedu jinudy. A to chce v poušti kus odvahy.
Váš tým KM Racing se stal členem projektu Bonver, který sdružuje české účastníky Dakaru. Jak vám to pomůže?
Mě se to až tak netýká. Já jsem pořád amatér, který si jde svou cestou. Přínos to má jen v tom, že se o nás víc mluví jako o partě a že konečně ustaly žabomyší války. Mezi motorkami a kamiony je na trati osm až deset hodin rozdíl. Já budu už dávno vykoupaný, až naši kluci budou dojíždět s kamiony.
Čeho chcete na Dakaru dosáhnout?
Moje ambice jsou jako vždycky závodní. Chtěl bych zlepšit to svoje nejlepší 26. místo a překonat tak sám sebe. Pokud to vyjde, budu spokojen já i moji partneři. Když to nevyjde a dojedu do cíle na kterémkoli místě, bude to zase znamenat, že jsem zvítězil nad nějakým problémem a nevzdal jsem. Když přijde nějaký technický problém, hodnoty se vám změní. Nejdřív jdete závodit, pak už chcete dojet a bojovat s nepřízní osudu. Nerad bych po příjezdu domů zase slyšel, že jsem to zase nevyhrál. Ale já si žiju svůj dětský sen, což je pro mě důležité. Jestli to někomu dá nějaký příklad, budu jen rád.
