Nejvýznačnější reprezentantky zlaté generace, jež šestkrát získala Fed Cup, se před jeho očima škrábaly do špičky, porážely věhlasné rivalky a sbíraly trofeje.
Že báječná éra pokračuje, se opět potvrzuje na londýnském grandslamu, kde Kvitová, Plíšková a Strýcová společně s nadějnou Karolínou Muchovou postoupily do osmifinále.
„Jednou se bude s úctou vzpomínat: Jó, to bylo tenkrát, když ještě válely tyhle holky!“ říká Kotyza. „Na to, jak je Čechů málo, dokazují velké věci. A každá jiným způsobem, z jiného zázemí, se všemi turbulencemi a kotrmelci. Můžeme být rádi, že jsou ve svém oboru tak úspěšné. Co se týče tenisu, si ve srovnání s mnoha velmocemi můžeme hvízdat.“
Kdy jste poprvé slyšel o Wimbledonu?
Když ho vyhrál Jan Kodeš. Bylo mi šest, po prázdninách jsem šel do školy a nevěděl nic o grandslamech, ale Wimbledon jsem vnímal. Nadpřirozený turnaj na trávě, na níž u nás nikdo nehrál. Bral jsem ho jako zjevení, kterým pro mě zůstal. Bez ohledu na výsledky mých svěřenek bývá můj vnitřní vrchol roku tady.
Proč?
Hned mě okouzlil. Že se někdy podívám do Wimbledonu, by mě v mládí nenapadlo. Natož, že budu sledovat svou hráčku z lóže na centrkurtu. Vážně to tu miluju. Přijdu pár hodin před tréninkem, posadím se nebo se procházím.
Na co vzpomínáte z první Petřiny pouti za titulem v létě 2011?
Vybavuju si spíš střípky. Peťa tu o rok dřív prorazila do semifinále, kde prohrála se Serenou. Předtím utekla Kanepiové z pěti mečbolů. To byl nervák! Seděli jsme v jednom boxu s trenérem Kanepiové a nedá se publikovat, co ten vypouštěl z pusy... Z další sezony si pamatuju parádní třetí kolo proti Vinciové. Z toho mače jsem měl vítr, ale Petra hrála skvěle. Pak zvládla těžké semifinále s Azarenkovou.
S TRENÉREM. Česká tenistka Petra Kvitová pózuje s Mísou Venus Rosewaterové pro vítězku slavného Wimbledonu. Vedle stojí kouč David Kotyza, který má na úspěchu velký podíl.
Načež docela snadno porazila Šarapovovou. Překvapila vás?
Ve finále se vždycky vymáčkne. Věděla, že na kurtu nechá všechno, zavřela se do bubliny, a jako by ani nevěděla o světě. Taky jí bylo bezstarostných jedenadvacet. Trénovali jsme ze srandy čvančaráky (podseknutá podání spodem) a říkali si, že by Petra mohla jeden zkusit při mečbolu. Ona pak při něm trefila jediné eso zápasu, servis na téčko.
Šarapovová byla ikona, ale Petra si věřila, že?
Ona spíš pečovala o druhé. Uklidňovala nás: „Buďte v klidu, já to nějak vyšmoulím.“
Na fotkách z roku 2011 působí mohutněji. Nevadila jí kila navíc?
Zažili jsme, že byla v kondici a nepodala výkon. Pak zase bez fyzického základu hrála jako z partesu. Někdy se spojilo obojí. U ní byly možné všechny kombinace. Ale duševní složka vždy převážila nad tělesnou. Tenis je fyzicky stále náročnější, ale u Peti je klíčová hlava. Díky ní dokáže úžasné věci.
Co vyčnívá z vaší společné výpravy za druhou trofejí?
Už byla dospělá ženská se svými soukromými problémy, po rozchodu s Radkem (Štěpánkem). Ročník 2013 se jí tady nepovedl, prohrála ve čtvrtfinále s Flipkensovou 4:6 ve třetím. My jsme většinou zapíjeli spíš neúspěchy a tehdy Peťa sama prohlásila: „Pojďme si ťuknout na další rok, já to tady dám.“
Petra Kvitová (zády) se objímá s trenérem.
A jak řekla, tak udělala. Byl zlomový mač s Venus Williamsovou ve třetím kole?
Byl. Pamatuju si ho jako dnes: 5:7, 7:6, 7:5. Vynikající utkání, děsně vyrovnané, Petra byla párkrát blízko porážky. První brejk udělala až za stavu 6:5 ve třetím setu. Říkal jsem si pak: „Hodně dobrý!“
Jak jste snášeli čtvrtfinále se Strýcovou a semifinále se Šafářovou, vašimi bývalými svěřenkyněmi?
Bylo to pikantní. Petra dvakrát šla na zápas a její další soupeřka už ho měla vyhraný. Bára porazila Li Na a Peťa věděla, že by se v dalším kole utkala s ní. Pak se chystala na mač s Bárou a chvíli předtím přišla rozjásaná Lucka, která porazila Makarovovou. Peťa byla dost přepadlá.
Z čeho nejvíc?
S Bárou předtím na Wimbledonu trénovala, ona jí tam posílala ty své žiletky, brousila ji. Ve cvičném setu Peťa dostala na frak. A věděla, že jestli zvládne Báru, čeká ji rozzářená Šafi. Prostě super turnaj. Fakt, že narážela na kámošky ze stejné země, mu dodával grády.
Zato finále s Bouchardovou moc napětí nepřineslo. 6:3, 6:0. Tušil jste takový průběh?
To byla čistá demolice. Už při rozehrávce jsme na Petru s vypletačem Ríšou Šodkem zírali. Házel jsem jí míče a ona je pálila do rohů. Za čtvrt hodiny bylo hotovo a já si říkal: „Prosím tě, holka, vydrž. To by mohlo být něco!“ A taky bylo.
Co jste v týmu dělali, abyste Petru rozptýlili a naladili?
Měli jsme třeba svoji wimbledonskou písničku. Já bigbíťák bych vybral jinou, ale musela se líbit hlavně Petře. Jmenovala se Riptide.
A jak vznikl nápad na nápis „Pojď!“ na zahradě?
Řekli jsme si s Ríšou, že něco uděláme před finále. Došel jsem do obchodu Sainsbury pro toaletní papír a začali jsme tvořit. Spustil se déšť, foukal vítr, takže jsme museli přinést všechny sklenice z baráku jako těžítka. Chtěli jsme Petě ukázat, že za ní stojíme a přejeme jí.
Potěšili jste ji?
No... Koukla z okna, řekla fajn. Možná se to nesetkalo úplně s nadšenou odezvou, ale chtěli jsme tomu dát něco navíc. Ne jen jít na trénink a povídat si o taktice.
Hodně jste ji rozebírali?
S Petrou ani ne. Ona v šachové terminologii díky svým schopnostem hraje bílými, i když je na returnu. A soupeřky musí reagovat. Postupně jsem u holek dospěl k poznání, že lepší je vypíchnout pár jasných bodů než jim zanést hlavu kupou velkých mouder. Každá ale přemýšlí jinak. Třeba Kája je analytická, všechno potřebuje rozumově zdůvodnit. Je třeba se přizpůsobit.
V čem jsou jedinečné?
Každá má přednosti, které jsme se snažili vybrušovat. S Petrou jsme nedělali drily ve stylu „čtvrt hodiny forhendy křížem“. Radši jsem ji nechal pálit deset míčů po lajně do terče metr na metr. A pak deset míčů z plného běhu po lajně. Pracovali jsme na zbraních, jimiž mohla ostatní drtit. Ne na běhání a obraně.
David Kotyza, Barbora Strýcová a Petra Kvitová před Fed Cupem v Bratislavě.
Z čeho vycházíte u Strýcové?
U Báry jsou klíčové jiné dovednosti: „Ty to musíš vyškrábnout, ubránit se. A jak je šance, vyraz dopředu, protože na síti jsi neskutečná. Nehraj obyčejné výměny. V nich jsou jiné holky lepší.“
Co Šafářová?
Lucka jela jako mašina. Zápas, trénink. Koho tam mám? Nezajímá. Nebála se. Vypadala křehce, ale uvnitř je jako křemen. Na kurtu šla do soupeřek drze, ostře. A víte, co je pro mě neuvěřitelná věc? Že se stala světovou jedničkou ve čtyřhře.
Proč?
Táta jí v dětství zakazoval hrát voleje. Že prý je nebude potřebovat. Na síti se moc neorientovala, normální šavlovačka, jen ty míče strkala. Ani herní situace intuitivně neřešila správně. Takže jsme některé věci naprogramovali: „Jedeme forhend po lajně. Tady máš terčík.“ A ona v tréninku jela. V tom byla skvělá.
A ten debl?
Spojení s Bethanií (Mattekovou-Sandsovou) bylo geniální. Udělala neskutečné pokroky. Přesto jsme s Pinďou (kapitánem Petrem Pálou) na Fed Cupu oba žasli: „Šafi a jednička? Já to nechápu... Ani já ne!“
Petr Pála (vlevo) a David Kotyza na tréninku české fedcupové reprezentace.
Co říkáte na vývoj Plíškové?
Kája potřebovala stabilitu, pocit jistoty. Riziko není zas tak moc žádoucí. Všechno měla spočtené, vykalkulované. Díky svému přístupu jde po krůčcích vpřed.
Ta filozofie u ní funguje, že?
Ano. Zdobí ji systematičnost, odhodlání a cílevědomost bez unáhlených rozhodnutí. V jednom je úplná výjimka. Až do roku 2017, kdy se dostala na první místo, byla na konci každé sezony o něco výš. Teď se pohybuje v Top 10 a touží po grandslamovém titulu. Jen se k němu nesmí příliš upnout. Je na dobré cestě. Dělá správné věci. Když všechno nechá plynout, má velkou šanci uspět.
Dá Petra spíš na pocity, zatímco Karolína se víc řídí rozumem?
Tak nějak. Nedá se říct, jaký přístup je lepší. Odlišují se charakterem, životními zkušenostmi, nejen Peťa a Kája. Každá z českých holek je jiná a je neuvěřitelné, že jich je tolik tak úspěšných.
Kvitová a Plíšková sbírají trofeje, na grandslamech patří k favoritkám. Je jejich éra výjimečná?
My, co se kolem nich pohybujeme delší dobu, jejich úspěchy doceňujeme už teď. Já je obdivuju, byť coby trenér nejsem od toho, abych za nimi chodil a říkal: „Bravo, ty jsi fakt báječná!“ Podívejte na kluky...
Michal Hrdlička a trenér David Kotyza prožívají zápas Karolíny Plíškové.
Za Berdychem je propast, že?
A až teď vystupuje význam jeho výsledků. Kdekdo si až zpětně uvědomuje, jak dlouho se držel v Top 10. Šest let hrál Masters a teď nemáme chlapa ve stovce. To je kontrast!
Za Kvitovou a Plíškovou naštěstí taková mezera není.
Ale stejně přijde plné ocenění jejich úspěchů, až skončí: „Ty bláho, když tenkrát hrávaly...“ Máme tendenci vzpomínat na krásné věci a ty nepříjemné mazat. Až tu jednou Petra, Kája, Bára, Lucka nastoupí na turnaji legend, bude se žasnout: „To byla generace. Bomba!“
Strýcová je tu ve třiatřiceti v osmifinále. Kde bere elán, s nímž se dál pere na kurtech s většími a silnějšími sokyněmi?
Kdybyste ji tady ráno viděl jít ze schodů, tak byste koukal... Nechci ji moc chválit. Každá holka má démony, se kterými bojuje. Hledá sebedůvěru, srovnává se s ostatními. Ale třeba na žebříčku jsou z hráček starších 31 let před ní jen Williamsky, Kerberová a Bářina deblová spoluhráčka Sie. Ve čtyřhře je celkově třetí. To jsou drobečky, které jí můžou dodat sebevědomí, jež někdy postrádá. Aniž bychom jí mazali med kolem huby, stačí na stůl položit pár faktů. A ona poví: „Jo, docela dobrý.“ Den pak není tak hrozný a achillovka tolik nebolí. Ona je živel.
Wimbledon 2019Speciální příloha iDNES.cz: zpravodajství, rozhovory, reportáže, pavouky, ... |
Uzavřela fedcupovou kariéru, ale jinak nevypadá, že by byla zralá na penzi, nebo ano?
Konec ve Fed Cupu se jí mimořádně povedl, protože se přiblížila zásadní změna formátu. V tom novém už nenastoupí ve finále doma před vyprodanou O2 arenou, protože se o trofej hraje někde bůhvíkde na Balatonu. Baruně se navíc povedlo vyhrát poslední singl. Myslím, že napsala fantastickou tečku.
Jak těžko se plánuje úplný odchod ze scény?
Podívejte, sport zatím naplňuje celý její život. Dvacet let téměř od rána do večera hraje tenis. Vžijte se do situace holky, která do práce dává úplně všechno. Ví, co kdysi mohla udělat jinak a líp. Ale už jí nezbývá moc času. Netuší, co bude po tenise - štěpit atom asi nebude. Tak si užívá každý den, který tráví na turnajích. Záleží na ní, zda převáží ochota vstoupit do neznáma a třeba založit rodinu. Nebo touha pokračovat. Kdyby jela Le Mans, je nejméně ve 23. hodině závodu. Přeju jí, ať kariéru dojede na plný plyn.
Jaké je sledovat sportovní i životní dráhu všech vašich hráček?
Zvláštní. Lucka postavila dům v Líšni asi pět set metrů vzdušnou čarou od místa, kde bydlím já. Znám ji od čtrnácti, kdy přišla do Prostějova, kde se dala dohromady s Berďou. Žili spolu v domečku bez rodičů a dávali to jako profíci, což bylo úžasné. Měli v hlavách nastavené: „Jedem!“ Nešli do hospody, do kasina nebo bůhvíkam. Rychle to uteklo. A najednou Lucka čeká miminko.
Potkáváte se?
Ano. Viděli jsme se třeba v Líšni v Potrefené huse, kam přišla s Tomášem Plekancem na oběd.
Sledoval jste její loučení?
Jak jsem úplný neandrtálec v sociálních sítích, chybí mi některé informace. Až tady jsem se dozvěděl, že je těhotná. Zpětně mi došlo, proč se třeba nerozloučila ve Wimbledonu s Bethanií. Nejhezčí a nejdojemnější byla slavnost na Spartě při Prague Open.
Pondělní program ve Wimbledonu |
Jste v kontaktu s Ivetou Benešovou, kterou jste též trénoval?
Moc ne. Ale vybavuju si, jak jsem si k ní přibral Peťu a ony na první akci v Hobartu postoupily do finále. Vydal jsem se kamsi do zákulisí, protože proti sobě stály moje hráčky. Teď si neumím představit, že by Čech vedl společně třeba Katku Siniakovou a Karolínu Muchovou.
Některé rozchody v branži jsou náhlé, nepříjemné. Jak vycházíte s bývalými hráčkami?
Troufnu si říct, že dobře. Vzhledem k věkovému rozdílu k nim mám hlubší vztah. Sledoval jsem, jak zrály jako ženy. Nešlo jen o forhend po lajně. Potkávali jsme se taky ve Fed Cupu. Jsem rád, že se jim daří, a vzpomínám jenom na to dobré. A že je na co vzpomínat!
6. července 2019 |
