Primárně se věnuje thajskému boxu, v sobotu si však vyzkoušel nevšední odvětví. V rámci akce nazvané Oktagon Underground nastoupil do svého premiérového zápasu MMA (smíšených bojových umění).
Nešlo ale o klasický souboj, kvůli koronavirovým opatřením totiž musela platit speciální pravidla. Nesmělo se dlouze bojovat na zemi, což pro Vítovce jakožto „postojáře“ bylo rozhodně výhodou.
I přes brzké zranění zvítězil.
Jak vstřebáváte novou zkušenost?
Úplně se mi nedařilo tak, jak bych chtěl. Hlavně kvůli tomu, že jsem si asi po padesáti vteřinách prvního kola vyhodil koleno. Diagnostikovali mi, že jsem si natrhl boční vaz. Museli mi z kolena tahat krev, bylo celé prolité. Teď řeším, co dál, protože příští týden je druhé kolo Oktagonu. Byla to nová zkušenost, nová pravidla a nikdo pořádně nevěděl, co od toho čekat. Trochu zvláštní, ale bavilo mě to. Nebýt zranění, bylo by všechno úplně super.
Zdravotní problémy se vám dlouhodobě zrovna nevyhýbají...
Mám na ně smůlu. Minulý rok mi v titulovém zápase při prvním kopu praskl zadní hamstring, a taky jsem to dobojoval. Kolikrát přijdu po prvním kole do svého rohu a mám díru v hlavě, prasklou podočnici, horní čelist... Říkám si, že jsem v tomhle ohledu prostě prokletý. A se vším jsem dozápasil.
Takže ani tentokrát jste neuvažoval o předčasném odstoupení?
Hned mi bylo jasné, že to zase budou jatka. Vůbec jsem nevěděl, jak to může dopadnout. Po prvním kole přišli rozhodčí s doktorem a vyloženě se mě zeptali, jestli chci za sebe pokračovat, protože jinak by to rádi ukončili. Bylo vidět, že si moje noha dělá, co chce. Ale na vlastní riziko jsem se rozhodl pokračovat. Ve třetím kole jsem pak vsadil na jednu kartu, vletěl do toho a povedlo se. Strategicky jsem chtěl postupovat od začátku úplně jinak, ale kvůli kolenu to prostě nešlo.
Vaším soupeřem byl David Hunanyan, se kterým se znáte.
Jeho brácha za nás pořád zápasí, takže jsme spolu nějakou dobu strávili. V bojových sportech jsou odmalička, boxerky měli už pomalu v kolíbce. Vlastně nevím, jestli je výhoda, že jsme o sobě věděli. David se na pár let ztratil, založil si svoji školu a nikdo o něm pořádně nevěděl, kde a co trénuje. Stejně jsem šel ve výsledku naslepo a čekal, co bude.
Navíc jste se jméno protivníka dozvěděl až poměrně krátce před akcí.
Lidé z Oktagonu vybrali osm Čechů a osm Slováků, ale pořád nebylo jasné, kdo půjde proti komu. Až třeba deset dní před turnajem zveřejnili dvojice, jenže týden před zápasem mi soupeř napsal, že nenastoupí, protože se necítí připravený. Sáhli do lidí, kteří se třeba už hlásili předtím, ale nevybrali je.
V oktagonu Daniel Vítovec přemohl Davida Hunanyana, přestože měl od prvního kola velké bolesti kolena. Vyšetření později ukázalo, že bojoval s natrženým bočním vazem.
Užil jste si premiérové zápasení v rámci Oktagonu?
V Česku je to teď nejlépe prosperující organizace, co se MMA týče. Je to hodně medializované, proto to byla trochu jiná zkušenost. Ve světě bojových sportů už nějakou dobu jsem, takže jsem něco zažil. Ale vážně tohle bylo trochu jiné. S určitými věcmi jsem se setkal poprvé a trošku jsem na ně koukal, ale líbí se mi, jak to dělají.
Dovedete si představit, že Underground není vaší poslední účastí, co se Oktagonu týče?
Doufám, že se bude dál nějakým způsobem pokračovat buď v těchhle pravidlech nebo pravidlech stand-upu. Jejich doména je MMA, to se ale mně konkrétně zatím úplně nezamlouvá, takže bych byl rád, kdyby bylo něco, v čem bych u nich mohl pokračovat.
Můžete popsat, jaká speciální opatření pořádání podobné akce doprovázela?
Každý zápasník směl mít dva trenéry, týmy byly úplně minimalizované. Stejně tak byla omezení i pro pořadatele. Celkově byla povolena jen stovka lidí. Navíc jsme nebyli v obrovské hale typu O2 Areny, ale v domovské tělocvičně Reinders týmu, kde jsou všechny prostory menší. Rozhodčí museli mít po celou dobu nasazené roušky a my jsme zase museli mít negativní testy na covid-19.
Jak se ve vás vůbec zrodila myšlenka věnovat se bojovým sportům?
Celé dětství jsem hrál fotbal nebo chodil na ryby. V nějakých patnácti mě definitivně přestaly bavit týmové sporty, kde jsem se musel spoléhat na ostatní. Navíc jsem chytal v bráně, takže když se těch deset lidí přede mnou na to vykašlalo, tak jsem lovil ze sítě.
Takže s fotbalem byl konec.
Jo. Pak přišla éra, kdy posilovna byl domov a Schwarzenegger největší vzor. A v sedmnácti jsem přišel na první trénink kickboxu, na kterém mě zbil šedesátikilový kluk. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to není o tom, kolik vážíte nebo jak máte velkou ruku. Začalo se mi to strašně líbit. Po třech měsících tréninku jsem do toho skočil a začal jsem zápasit. Dneska už mám za sebou skoro devadesát soubojů.
Žijete v Nýrsku, dlouhodobě však trénujete v Praze.
Jsem Šumavák, ale do Prahy třikrát nebo čtyřikrát týdně dojíždím. Většinou tam strávím celý den. Buď přespím přímo v tělocvičně, nebo jezdím zpátky. Většinou záleží, jestli jsou tam třeba druhý den nějaké zajímavé tréninky nebo něco dalšího navíc. Ráno vyrazím, od deseti mám první tréninky, pak třeba nějaké vedu sám a starám se o soukromé klienty. Večer mě čeká druhý trénink a rozhodnutí, jestli pojedu domů.
Jak dojíždění snášíte? Je to pořádná dálka...
To tedy je! Týdně najezdím třeba 1 100 kiláků jen tímhle. Už jsem si na to zvykl, je to pro mě takový mód autopilota. V Praze jsem v Hanuman Gymu už jedenáct let. Ale někdy je vážně náročné po tom celém dni zase sednout do auta a jet dvě a půl hodiny domů. Těžké.
Pohrával jste si s myšlenkou přestěhovat se do Prahy?
Určitě jo, docela hodně jsem to řešil. Měl jsem to i rozjednané. Na druhou stranu, když jsem se tam pak prošel mezi těmi králíkárnami, tak jsem si řekl, že to prostě nedám. Byl to na mě moc velkej céres.
Právě kvůli vašemu věčnému pendlování jste si vysloužil přezdívku Vesničan?
Když jsem přijel na první trénink, tak trenér Petr Macháček tam hned začal křičet, že ti, co nejsou z Prahy, jsou všichni křupani. Já stál přímo vedle, tak se na mě otočil a spustil: „Ty taky, ty vesnickej burane!“ (smích) A od té doby mi tak všichni říkali nonstop, takže jsem si z toho udělal takovou image.
