Slavný Alex Rodriguez, legendární borec, jenž si baseballem vydělal přes 350 milionů dolarů, jej spolu s ostatními pozval na večeři a radil mu, jak s kariérou. Taky strávil rok v drsně konkurenčním prostředí Dominikánské republiky, na Floridě potkal hvězdy Major League Baseball.
„Celé to byl neuvěřitelný zážitek,“ říká Daniel Vavruša, první Čech, jemuž dali kontrakt slavní New York Yankees. Od léta 2011 až do loňska se snažil proniknout na samý vrchol baseballového světa, nakonec jej zastavilo zranění. „Ale i kdybych věděl, že to skončí takhle, šel bych do toho znovu,“ říká 24letý Vavruša, nyní zpět v Praze, hájící barvy extraligové Kotlářky.
Když se za cestou za snem ohlédnete, co převažuje?
To, že jsem měl možnost být součástí nejbohatšího klubu na světě. Potkat se a být na hřišti s legendami.
Realisticky: měl jste k MLB spíš blízko, nebo daleko?
Poměrně daleko. Zabrzdilo mě zranění, překazilo všechny mé naděje.
Tak konkurenční prostředí to je?
Je hodně drsné, to jo. Když člověk podepíše smlouvu, dostane určité peníze – což je vlastně investice klubu do hráče. Do mě neinvestovali tolik (zhruba 100 tisíc korun). Byl jsem první Evropan po několika letech, po kterém sáhli.
Jak na vás Yankees vůbec přišli?
Byl jsem pozvaný do akademie v Itálii, kde si MLB vybírá talenty. První rok po mně nikdo nesáhl, ale druhý rok si mě oblíbil právě scout Yankees, měl jsem největší progres ze všech hráčů na kempu. Jejich zájem byl očividný.
Draft není jako v NHL, kdy jsou na něm mladíci osobně a na pódiu jim předají dres, že?
Ještě pár let zpátky draftoval každý klub ročně 50 hráčů, plus mimo draft podepisuje volné agenty (hráče bez kontraktu) z Evropy a hlavně Latinské Ameriky, kde je baseball neuvěřitelně rozšířený. Yankees takhle každý rok podepsali možná až ke stovce kluků; hráči se strašně točí, a když se někdo zraní, víceméně to pro něj končí.
Jen pro ilustraci: kolik z vašich spoluhráčů sítem prošlo?
Myslím, že v prvním týmu Yankees jsou nyní dva. Je to veliký rozdíl třeba proti hokeji: průměrná doba, již strávíte na farmách, je sedm let. Lig je strašné množství, až osm úrovní.
Vás takto Yankees rovnou poslali do Dominikánské republiky. Na zocelení?
Možná ano, ale taky i z důvodu, že věděli, že budu mít víc prostoru, větší šanci. Rozehrál jsem se a progres pokračoval. Vydobyl jsem si pozvánku do Tampy, o level výše. Jenomže tam mi selhalo rameno a musel jsem na operaci.
Ale Karibik byla tvrdá škola, že?
To vám řeknu úplně jednoduše: v pokoji zhruba stejně velkém, jako mám teď doma, tam bydlí od 8 do 20 hráčů. Bylo to peklo: šest paland a hotovo, každý měl už jen svoji skřínku, kam si zamknul pár cenností jako počítač, aby je nikdo neukradl.
To reálně hrozí?
Místní měli možnost v sobotu po zápase odjet a vrátit se v neděli večer. Takže v sobotu od 14 hodin jsem musel mít zamčeno úplně všechno, protože jakmile s něčím odjeli, už se s tím kolikrát nevrátili. Snaží se zabezpečit svoji rodinu a vědí, že baseball je šance vydělat si peníze, vypadnout z Dominikány a dostat se do USA. Z těch, co to dokážou, se taky 90 procent zpět nikdy nevrátí.
Češi tuhle zemi znají jako hlavně dovolenkovou destinaci. Jakou roli v ní má baseball?
Bezpochyby jde o sport číslo jedna: když jdete po ulici, vidíte plácky – ani se nedá říkat hřiště – kde se děti odmala scházejí a pořád hrají. Dominikánci umí výborně udělat resorty, ale jinak je to mimo hlavní město a turistické oblasti ohromně chudá země. Existují jen dvě třídy: strašně chudí a strašně bohatí.
Dějí se v tak konkurenčním prostředí i „levárny“ na hřišti, aby si místní vydobyli pozici?
Asi jsem měl štěstí, že jsem hrál za tým, co byl v play-off a postupoval dál a dál, taky v něm působila spousta cizinců, kluci z Mexika, Venezuely. Ale vím, že když třeba někdo mluvil s trenéry, tak trošku donášel na ostatní. Každý tam byl sám za sebe.
Stíhal jste tam kromě baseballu vůbec ještě něco jiného?
Taky jsme mohli po zápase do města, ale v sobotu i v neděli jsme vždycky museli být v sedm večer zpátky. Jezdili jsme na pláž taxíkem, kdy se nás do osobáku vlezlo až sedm lidí. V resortu kousek od nás byla pláž nádherná, jenže nepřístupná, ta volná ale krásná rozhodně nebyla. Byla zanedbaná a moc se na ní neuklízelo; prostě lidé tam žijí svůj latinskoamerický život – polehávají, a co jim upadne, nechají ležet.
Pak jste povýšil a dostal se do Ameriky. Nejblíže, co jste k organizaci Yankees měl?
Nebyl jsem přímo v New Yorku, ale když se mi povedl rok v Dominikáně, pozvali mě na jarní kemp do Tampy. Spousta hráčů tam trénuje s mladými nadějemi, což bylo super: poznal jsem je, dávali nám tipy, bavili se s námi.
I mimo hřiště?
Třeba hvězda jako Alex Rodriguez vzal všechny lidi z akademie v Dominikáně na večeři; má v zemi kořeny. A tam šel ke každému stolu a čtvrt hodiny si s námi povídal, co mu pomohlo v kariéře, radil nám. Neuvěřitelné.
Čech si umí představit, co musí zlepšit hokejista, aby prošel do NHL. Co baseballista, jenž chce dojít z Evropy až do MLB?
Shrnul bych to asi takto: všechno. Od síly a rychlosti po mentalitu. Každý řekne, že rozdíl mezi těmi, kdo hrají MLB a těmi, co působí o soutěž níže, není v dovednostech; všechno je v hlavě. Přesně vědí, co a jak dělat, co a jak trénovat.
Zahraje si někdy Čech MLB?
Myslím, že šance je. Ale musí mít vysoký podpisový bonus: to pomáhá, aby ho v systému drželi a dávali mu šanci za šancí. Pro mě byla šance jen jedna. Když to dokážeš – tak jo. Když se zraníš nebo nastane jakýkoli jiný problém – letíš. Tuhle pomoc musíte mít na své straně.
