Na kole začal jezdit teprve v jedenadvaceti, avšak dnes má sedmatřicetiletý extrémní cyklista Daniel Polman z Nové Paky na kontě několik náročných alpských projektů, v nichž kombinuje cyklistiku s horolezectvím.
Propojil při nich Benátky s rakouským vrcholem Grossvenediger nebo Vídeň s nejvyšší rakouskou horou Grossglockner. Navíc je držitelem českého rekordu ve čtyřiadvacetihodinovce. V jednom kuse na Slovakiaringu ujel 911 kilometrů.
Cyklistice jste se začal věnovat poměrně pozdě.
Kolo jsem měl hlavně jako dopravní prostředek, v mládí jsem hodně jezdil na snowboardu a skateboardu. Úplné cyklistické prvopočátky spadají do roku 2003, kdy jsem se rozhodl zúčastnit se MTB maratonu Rallye Sudety v Teplicích nad Metují. Kolo jsem měl teprve chvíli a nebylo moc kvalitní. Přesto jsem to zvládl docela dobře. Pak jsem se v Nové Pace přihlásil na první čtyřiadvacetihodinovku na silničním kole. Do té doby jsem na silničním kole neseděl. Starou silničku s řazením na rámu jsem si půjčil od strejdy. Nakonec jsem závod vyhrál a jako první v Nové Pace překonal hranici 700 kilometrů. Když se dnes podívám na tehdejší výbavu, považuju to skoro za zázrak. Tenkrát jsem přišel na to, že mám vrozené dispozice k vytrvalostním sportům.
V roce 2005 jste jako první Čech absolvoval MTB trasu Alpentour Austria, o čtyři roky později pak na kole a pěšky propojil Benátky s rakouským vrcholem Grossvenediger (Velký Benátčan). Jak tyto projekty vznikaly?
Nikdy jsem se neinspiroval od někoho jiného, sám se považuju za docela kreativního člověka. V té době jsem už měl za sebou několik závodů na horském kole. Cyklistika je ve finále dost fádní sport, člověk pořád šlape do pedálů, dře se a snaží se předjet ostatní. Není na tom co vymyslet. Říkal jsem si, že by nebylo špatné si to zpestřit a zkombinovat cyklistiku s lezením po horách. Už jako student jsem jezdil do Alp a bavilo mě lezení po horách. V jednom německém časopise jsem se dočetl, že lidé pojmenovali Velkého Benátčana (3 674 m n. m.), protože si mysleli, že z vršku musí být vidět až do Benátek. Tak mě napadlo obě místa propojit. Celkem 310 kilometrů dlouhou trasu s převýšením 6 000 metrů jsem na kole silničním a poté horském i se závěrečným výstupem přes ledovec zvládl za necelých 17 hodin, a to bez přestávky.
Propojení Vídně a Grossglockneru v roce 2012 bylo ještě extrémnější.
Byl to nářez. Po 470 kilometrech na kole se člověku moc lézt nechce. Navíc to bylo docela náročné technické lezení a nebyl jsem úplně v pohodě. Chyběly mi stabilita a jistota, musel jsem být o to víc opatrnější. Byl jsem rád, že se mnou byl kameraman a zkušený horolezec Petr Novák. Nikdy bych do sólo lezení nešel.
Projekt Praha-Sněžka...okolo Česka, při kterém jste v loňském roce objel celou zemi a vystoupal na nejvyšší hory všech krajů, jste absolvoval úplně sám.
Chtěl jsem to pojmout trochu jinak a jet celou trasu bez doprovodného vozidla. Všechno jsem vezl na silničním kole a v batohu. Úplně sám jsem ale nejel. Prostřednictvím spot trackeru se každých 10 minut aktualizovala má poloha. Díky tomu mě cíleně našli a jeli kus cesty se mnou dva cyklisté.
Jak moc obtížný byl čtyřiadvacetihodinový závod na Slovensku, kde jste v červenci vytvořil nový český rekord 911 kilometrů?
Bylo to hodně náročné, okruh nedaleko Dunajské Stredy je členitý, neustále se nastupovalo. Byl to rychlý závod, o čemž svědčí má průměrná rychlost 38 kilometrů v hodině. Musel jsem být neustále ostražitý, stačilo jedno zaváhání v zatáčce a bylo by po všem. Při takové rychlosti uteče šestikilometrový okruh hned. Vážím si dvou věcí. Celý závod jsem ujel sólo, neměl jsem nikoho, kdo by jel na mě a na můj výsledek. A celých 911 kilometrů jsem jel na zcela běžné potraviny, jako jsou banány, koláč, rohlíky se salámem a sýrem, sojové suky ze supermarketu. Kromě iontového nápoje jsem neměl žádné speciální potravinové doplňky, které cyklisté běžně používají. Při závodě jsem spálil přes 16 tisíc kilokalorií.
Celý závod jste ujel na jeden zátah?
Zastavil jsem jen jednou, po 18 hodinách, na záchod. To byla přestávka trvající asi dvě a půl minuty.
Na co člověk myslí, když jede několik hodin v kuse?
Při tréninku to hodně řeším muzikou. Poslouchám tvrdší kapely jako Metallicu, Megadeth, ale i death metal. Při čtyřiadvacetihodinovém závodě ale není na poslouchání hudby nebo na nějaké přemýšlení čas. Nezdá se to, ale je to rychlý jednorázový silniční závod. Oproti běžnému závodu akorát trvá mnohem déle a únava se hromadí daleko víc.
Kterého svého výkonu si vážíte nejvíc?
To je, jako kdybyste se mámy od pěti dětí zeptal, které z nich má nejraději. Vyjmenuje vám, co na něm má ráda, u každého, ale těžko řekne: František je nejlepší.
Zeptám se jinak. Který z projektů nebo závodů byl nejnáročnější?
Nejvíc sil mě vzal projekt Praha-Sněžka... okolo Česka, regenerace trvala nejdelší dobu. Co se týče bolesti, uvedl bych poslední čtyřiadvacetihodinovku na Slovensku. Měl jsem strašně otlačené plosky u noh, bolela mě krční páteř a ztratil jsem cit v prstech na rukou.
Jak dlouho trvá regenerace?
Hned po tom výkonu člověk není schopný spát, protože to prostě nejde. Krize většinou přijde až třetí den; jsem unavený, nevrlý, spím třeba o dvě hodiny déle než normálně. Co si pamatuju, tak 12 dní po projektu Praha-Sněžka... okolo Česka jsem jel přes 130 kilometrů dlouhý maraton v Lomnici nad Popelkou a skončil jsem druhý. Regenerace je kolikrát rychlejší, než by si člověk myslel.
Nemrzí vás, že jste se nestal profesionálním cyklistou?
Vlak mi ujel už dávno, na kole jsem začal jezdit příliš pozdě. Ani mě to nemrzí, rozhodně bych se cyklistikou živit nechtěl. Jsou to těžce vydělané peníze, stačí jeden pád a je po kariéře. Na druhou stranu mě těší, že jsem na závodech eliťákům v patách a kolikrát se mi je povedlo i porazit.
Jaké máte další plány?
V tuto chvíli žádné nemám. Nejsem typ člověka, který by plánoval s předstihem roku nebo dvou. Čekám, až přijde zima a konečně bude čas trochu vydechnout. V zimě moc na kole nejezdím, na amatérské úrovni se věnuji hokeji a také jezdím na snowboardu. Obdivuju lidi, kteří v létě závodí na kole a v zimě ještě na běžkách. Závodit celý rok by se mi nechtělo. V budoucnu bych se rád vrátil k projektům ve větších horách. A chtěl bych také vydat ještě jednu knihu pohádek. Jednu už jsem napsal, teď chystám její pokračování.
Pohádky vymýšlíte na kole?
Taky. Vymýšlím je na kole a pak je většinou píšu v autobuse na notebooku, když jedu z Prahy z práce domů.
