Jak a kdy jste vlastně s volejbalem začínal?
S volejbalem jsem začínal na FZŠ Brdičkova, která se nachází v pražské čtvrti Lužiny. Před volejbalem jsem si prošel takovým tím klasickým sportovním kolečkem, kdy moji rodiče zkoušeli, jaký sport by mě mohl bavit.
Do jaké míry jste se tehdy zajímal o volejbal? Jako fanoušek nebo divák?
Pravda je, že o volejbal jsem se v té době nezajímal téměř vůbec. Jen jsem věděl, že ho hraje můj o tři roky starší bratr právě na FZŠ Brdičkova, to je základní sportovní škola, která se na volejbal specializuje už od útlého věku dětí. Tak jsem to chtěl taky zkusit.
A kdy jste si uvědomil, že byste se mohl volejbalem živit?
Prvně jsem si to uvědomil, když jsem podepsal svoji první profesionální smlouvu v ČZU Praha. To mi problesklo hlavou, že je přece super dělat to, co mě tak moc baví a ještě si tím vydělat nějakou korunu.
Měl jste hned jasno, že z vás bude libero?
O tom jsem hned jasno neměl, ještě v žácích jsem hrál jako smečař. A i v kadetech bych to nejspíš zvládl, ale díky dobré prozřetelnosti mládežnických trenérů - Maliny, Johna a Kočky - jsem se už od kadetů začal specializovat na libero. Za to jim jsem dodnes vděčný.
Podstatnou část kariéry jste spojil s klubem ČZU Praha, který sbírá tituly v kategoriích kadetů a juniorů. Přispěly tyhle triumfální pocity k vaší motivaci do další sportovní kariéry?
V republice neexistuje lepší mládežnický klub než ČZU Praha, ostatně to každoročně dokazují. A právě tím je na jeho hráče vytvářen jakýsi tlak na výsledky a touha po vítězství. A to je právě to, co mladé hráče připravuje na dospělý volejbal. Když v mládeži sbíráte jednu medaili za druhou, tak v tom chcete pokračovat i nadále v dospělém volejbale. A já měl to štěstí, že jsem tímto klubem prošel.
Co považujete za zlomový okamžik své volejbalové dráhy?
Těch okamžiků bylo víc. První velice silný byl asi ten, když jsem byl kategorií mladší žák a dokázal jsem svoje rodiče přemluvit a přesvědčit, že namísto na rodinnou dovolenou chci jet na týden na volejbalové soustředění. Tam i rodiče pochopili, že ten sport beru vážně. Pak to byl určitě okamžik, kdy jsem přestoupil z mládeže do mužského A týmu, nebo když jsem opouštěl Prahu a vydal se za volejbalem do Karlových Varů. V tom roce jsem vlastně dostal i svou první pozvánku do národního týmu.
Jak jste se volejbalově posunul přestupem do Karlovarska?
Karlovy Vary byly velký skok co se týče profesionalismu. Získal jsem tu i svou první seniorskou medaili. Byl to takový posun, jaký jsem od toho přesně očekával.
Nakolik se změnila vaše pozice v týmu oproti ČZU?
Kromě prvních pár sezon to byl vždycky velice mladý tým, kde jsem poslední roky byl jeden z nejstarších. Do Varů jsem přišel naopak jako jeden z nejmladších, tudíž ta pozice byla trošku rozdílná.
A co život v Karlových Varech? Co jste si tu oblíbil?
Život ve Varech je pohodový, je o dost poklidnější než v Praze, všechno je tu blízko, zdravíte se s lidmi na ulici, je to příjemné.
Nedávno jste se stal tatínkem. Co vás na téhle nové roli překvapilo?
Nedá se říci, že by mě něco překvapilo, na dítě jsme se s manželkou těšili a myslím si, že i dostatečně připravili. Takže jestli mě něco překvapilo, tak jedině příjemně.
S jakými činnostmi v péči o miminko pomáháte?
Snažím se pomáhat se vším, snad až s výjimkou kojení, to mi pořád moc nejde... Ale teď vážně, mám obrovské štěstí ve své manželce. To jak vše skvěle zvládá počínaje porodem až po samotnou péči o našeho syna, je opravdu obdivuhodné. Já jsem teď přes léto většinu dní z týdne s národním týmem, tak je na to často i sama, ale i přesto mě ve volejbale stále podporuje a vše zvládá dokonale. Ona je moje životní štěstí, které se rozrostlo o našeho syna.
Co byste si přál do nadcházející sezony?
To je jednoduché, přál bych si pohárové i ligové finále, kde by Vary vyhrály poslední zápas.
