„Ani nejhoršímu nepříteli bych tohle nepřál. Zdraví se nedá vyměnit za auto, barák, peníze. Udělal bych to.“ Tohle měla být zima, kdy se mohl rozjet ke zlaté medaili světového šampiona. Před rokem v Táboře od ní zůstal vzdálen na jednu vteřinu, sám proti slovutným Belgičanům. „Příští rok musím Belgičanům ještě víc zatopit!“ umiňoval si na místě činu.
„Je dnes nenahraditelný,“ řekl trenér Petr Klouček. „Byl nejchytřejší ze všech, nedostižný v závodním myšlení.“ Vrátil českému cyklokrosu ztracený pocit světovosti. Jenže na kolo už nesedl čtyři měsíce. „Mám se zhroutit? Kde mám sehnat zdraví?“ Telegrafická zpráva o jeho utrpení: V létě roku 2000 banální pád ve městě.
Praskla chrupavka v pravém kolenu. V lednu 2001 po mistrovství světa si nemůže stoupnout. Po návratu z Kanárských ostrovů vydrží šlapat deset minut. Koncem května operace v motolské nemocnici. Odstraněna zlomená část prasklé chrupavky. Koleno poté otéká. V říjnu další chirurgický zákrok. Nějaký čas chodí o berlích, s nohou v ortéze. A pak dodnes každý den bazén, vířivky, rehabilitační cvičení.
Tělo má za výrobní nástroj. „Ve fabrice se nástroj opraví, mně to trvá trochu déle.“ Na zasněžené silnice, do mrazů s kolenem nemůže. Doma sedá na trenažér, šlape půl hodiny, hodinu. Bloudí jako divák po závodech. Je ho tam vidět, trochu jako by se styděl, že jen kouká. „Nemůžu zůstat doma, i když vím, že mě to bude štvát. Koleno bolí, ale dvakrát víc mě bolí u srdce.“ Nechce na cyklokros zanevřít. Trenér Klouček mu někdy telefonuje výsledky už během závodu. Nebo po půlhodině od startu volá sám: „Jak to vypadá?“ Ze Švýcarska nebo Belgie mu kamarád Jiří Pospíšil posílá výsledky zprávou v mobilu.
Vydatný zdroj peněz ze startovného a prémií vyschl. „Nechci se trápit, že jsem přišel o milion, dva. To je život.“ Cyklokros je jedním z nejúspěšněji prodávaných sportů. Vzhledem k jeho postavení na trhu pobírá elita za startovné až 5000 švýcarských franků, tedy přes sto tisíc korun.
Dlask zůstal firemním jezdcem Authoru, tam je také placen. „A není to třeba málo,“ řekne. Je vděčný, že si ho firma drží.
Žije s přítelkyní Lucií ve větším bytě. „Se mnou musí bydlet i kola.“ Z jednoho pokoje má garáž. Jezdí sponzorským autem Ford Galaxy. Rudý nápadný bourák pomalovaný reklamou je ve městě škodovek znám.
Když vzpomíná na Tábor, jak ho tam fandové hnali vpřed, slyší ten řev, že povolit nesměl, oči se mu občas zalijí slzami. To v sobě hned doluje znovu vnitřní sílu. „Rozbrečet se? To se nedá. Sebrat se a jet dál.“ Lékaři, otec Václav a syn Pavel Smetanovi, i jeho druhý operatér Tomáš Krč, mu občas řeknou: „Vydrž, až noha bude bez bolesti, až se koleno dostane do úplného ohnutí!“
Když mluví o poznenáhlu se hojícím koleně, neustále to zaklepává. Naučil se být trpělivý. „Popoběhnu patnáct dvacet metrů, ale noha nemá sílu, aby se při dopadu udržela.“ Křivdu necítí. „Můžu být rád za stříbrnou medaili. Jestli to tam nahoře někdo plánuje, to nikdo neví. Nebo je to osud, a tak to má být? Mohl jsem výš, ale byl jsem nakopnutej. Možná znamení, nikam se nežeň, zůstaň na zemi a uklidni se.“ Únorové mistrovství světa v Belgii mu zůstane za sklem obrazovky. „Třeba za rok,“ řekne. „Určitě za rok.“
