Zářijové mistrovství světa v americkém Greenville bylo pro šestinásobného paralympijského vítěze v cyklistice málem posledním závodem v životě. Brutální pád na ochranné plůtky mu utrhl sval, polámal kosti, vůle cyklistického šampiona však zlomena nebyla. Skoro čtvrt roku od karambolu je v očích 40letého závodníka zase vidět odhodlání. „Příští rok se chci vrátit do závodů,“ pronesl cyklista s podkolenní amputací.
Co už dnes, tři měsíce od nehody, zvládnete?
Zaplať pánbůh už můžu trénovat. Když byly poslední hezké podzimní dny, několikrát jsem byl i venku na kole a v úterý jsem poprvé objel trénink na dráze v Motole. K tomu chodím do posilovny, běhám, dělám všechno pro to, abych se co nejdřív vrátil.
Jaké byly pocity, když jste poprvé sedl na kolo?
Byl jsem strašně nejistý, protože to asi bylo v době, kdy jsem na kole ještě neměl co dělat. Všechno mě bolelo a nebylo to ono. Po prvním tréninku jsem si dal dalších 14 dní pauzy a teprve pak jsem se odvážil na kolo na plný plyn. Už jsem zvládl dokonce i jeden trénink přes 100 kilometrů, takže si myslím, že to půjde. Jen uvidíme, jak to bude se závodním nasazením.
To teď ale řešit nemusíte, ne?
Je to hrozně daleko a ještě o závodech nechci přemýšlet. Teď se těším na začátek prosince, kdy pojedu s trenérem Viktorem Zapletalem a některými bikery na soustředění, tam bych chtěl během deseti dnů zjistit, jak na tom jsem. V teple a klidu uvidím, co na kole opravdu můžu, a doufám, že to půjde úplně stejně jako předtím.
Jiří Ježek se zozavoval v nemocnici v americkém Greenville.
Poznamenal pád vaše cyklistické umění?
Jsem teď trošičku opatrnější, než bych byl normálně. I na té dráze bylo znát, že si nejsem úplně jistý, protože ani ruka, ani hrudník nejsou ještě pořádně doléčené. Svaly nejsou tak pevné, což znamená, že i reakce na kole nejsou ideální. Je to všechno hodně opatrné, a když chci opravdu smysluplně trénovat, tak si to odbudu doma na trenažeru kvůli riziku pádu i vibrací. Ale takový trénink je stejně nejefektivnější. Zvládnu zatím jen hodinu na lehké zátěži, ale právě v tom je velká výhoda tréninku doma. Na trenažéru si můžu elektronicky nastavit jakoukoliv zátěž, díky čemuž nehrozí zbytečné přetěžování.
Co je teď váš největší handicap?
Zlomená ruka pořád ještě není srostlá a drží ji jen titanová dlaha, i svaly kolem bicepsu jsou poškozené, což všechno ovlivňuje jízdu na kole. Ale největší překážkou je zranění hrudníku, chybějící kus plíce a vůbec všechny potrhané mezižeberní svaly. Cítím, že se pořádně nedodýchnu, jak bych měl, ani síla nádechu a výdechu není taková, takže se zadýchám rychleji než předtím. Ale věřím, že postupným tréninkem to všechno vrátím na hodnoty, které jsem měl před úrazem.
Co říkají lékaři vaší rychloléčbě?
Jsou doteď trošku v šoku z toho, jak rekonvalescence postupuje rychle. V pondělí jsem byl na poslední kontrole a zase kroutili hlavou. Když jim vyprávím, co už všechno na kole svedu a jak trénuju, nemůžou uvěřit. Jsem rád, když jim můžu dělat radost takovým způsobem.
Co vás žene vpřed?
Je to všechno o psychice, o hlavě a já se strašně moc chci vrátit do závodů. Dělám pro to všechno. Myslím si dokonce, že tréninkovou morálku v tomto zimním období mám ještě větší, než jsem míval předtím. Denně se věnuju nějaké sportovní aktivitě s výhledem, že se budu moct na jaře vrátit do závodů.
Je to spíš víra, nebo přesvědčení?
Je to můj cíl. Nikam nespěchám, nechci stíhat hned první závody na jaře, možná budu muset vynechat tradiční Bíteš, ale věřím, že během příští sezony se do závodů podívám. Zatím jde všechno skvěle, ale třeba to taky na závody nebude a já budu zklamaný. Ale zatím věřím a chci věřit. To je pro mě nejdůležitější.
