„Vypadá šťastně,“ říkal v pondělí Alessandro Tegner, marketingový manažer stáje Quick-Step, při pohledu na Petra Vakoče. „Už máš na nohách zase pořádné svaly,“ povídá pak českému cyklistovi.
Vakoč si oblékl dres, vedle sebe měl kolo. Všichni ho nadšeně vítali, když se během volného dne Tour vydal v roli hosta na trénink se svými týmovými kolegy.
V lednu jej při soustředění v Africe zezadu srazil nákladní automobil. Měl šest zlomených obratlů, bojoval o život. Po třech operacích však ujišťoval: „Já se vrátím.“
Teď tak činí.
V dubnu jste říkal, že byste ke konci sezony opět rád závodil. Je naděje, že ten termín stihnete?
Tak 50 na 50. Musíme vyhodnotit, jestli to bude přínosné.
Abyste nedojížděl za pelotonem?
A také, abych zbytečně neriskoval. Pokud bych totiž někde upadl, existuje velké riziko, že dojde opět k nějakému zranění.
Protože vaše kosti jsou ještě příliš chatrné?
Šlo o rozsáhlé zranění, do zad mi museli dát velké kovové výztuhy. První bederní obratel teď víceméně nemám a nahrazuje ho v mém těle kovová konstrukce, která je jen z jedné strany obložená kostí. To vše se musí provápnit. Prý potrvá rok, než se mi to úplně zahojí. V těch místech mám stále menší mobilitu, páteř se mi tam neohýbá.
Na kole tedy jezdíte s bolestí?
Nejde vyloženě o bolest, ale vnímám to. Jeden den jezdím na kole a další den radši trénuji bez něj, abych zádům ulevoval. A neustále samozřejmě rehabilituji.
Poslední půlrok byl pro vás i obrovskou psychickou bitvou se sebou samým. Nikdy jste nepřestal věřit, že se k závodům vrátíte?
Pořád. Sváděl jsem boj o to, udržet si pozitivní nastavení mysli. Což se mi dařilo. Pomohlo mi porovnávání. Vždycky jsem si říkal: Vzpomeň si, jak jsi na tom byl ještě o dva dny dříve a jak se tvůj stav od té doby zlepšil.
Copak vaše pokroky byly tak razantní?
Ze začátku ano. A stále bylo na co se těšit. Že poletím z Afriky domů. Že budu moci o berlích zase chodit. Že mě čeká už poslední operace. A pak že poprvé zase sednu na kolo.
Na ten den určitě nezapomenete.
Nezapomenu. Bylo 1. června. S kamarádem, který se mnou závodil v Dukle, jsem vyrazil z mého domu v Modřanech. Jeli jsme asi desetikilometrový okruh kolem Vltavy, potom jeden kopeček a zase zpátky.
Šlo o povznášející pocit?
Bylo to super! Moc jsem si tu první vyjížďku užil. Připadalo mi, že jsem za ten půlrok zapomněl, jaké je, když šlápnete do pedálů, když jedete a fouká vítr, když máte vedle sebe parťáka, se kterým si popovídáte a pak se zastavíte na kafe.
OPĚT V AKCI. V pondělí Petr Vakoč vyrazil na trénink i s dalšími jezdci své stáje.
Vidíte, a v polovině července jste už v Itálii při tréninkovém kempu s kolegy z Quick-Stepu vyjel i na legendární Stelvio.
Radši jsem přijel do Livigna o týden dřív než zbytek týmu, abych se aklimatizoval. Využil jsem pak toho, že kluci měli v prvních dnech po příjezdu ještě reakci na nadmořskou výšku, jezdili pomaleji a já s nimi zvládl i čtyřhodinové tréninky.
Jak jste se cítil na vrcholu Stelvia?
Skvěle. Vyjel jsem nahoru jen dvě minuty za naší skupinkou sprinterů. Později jsem porovnával časy a zjistil, že mi pouze 10 až 15 procent chybí k tomu, abych se s výkonností zase ocitl tam, kde dříve. Opět jsem se posunul, nabudilo mě to.
Kdy vám naopak bylo od lednového úrazu úplně nejhůř?
Ještě v Africe, i když tam mi nejprve tajili, že první operace byla na záchranu mého života a zdraví. Já si ani neuvědomoval, jak moc to bylo se mnou vážné. Jakmile mě pak převezli do Prahy, už jsem věřil v pozitivní scénář. Měl jsem dokonce představu, že mě v motolské nemocnici jen zkouknou a já se budu léčit doma. Ve skutečnosti jsem potom v té nemocnici strávil další měsíc a půl a musel podstoupit další dvě operace. Ale zároveň jsem si tam uvědomil, jaké jsem měl štěstí.
V DUBNU. Musel nosit korzet a šlapat mohl pouze vleže.
Díky tomu, že jste vnímal i případy jiných postižených?
Právě. Na spirální jednotce jsem byl jediný z pacientů, který mohl chodit, i když jen o berlích.
Bylo těch šest měsíců doslova život měnící zkušeností? Na spoustu věcí najednou pohlížíte jinak než dřív?
Třeba když si teď připíjím ‚Na zdraví‘, procítím ta slova úplně jinak. Vážím si tolika maličkostí, které jsem dřív bral jako samozřejmost, třeba že mohu vstát a projít se po zahradě. A mnohokrát, když mě něco naštve, si hned řeknu: Ty jo, buď rád, že jsi zase zdravý.
Úraz Petra VakočeJak šel čas
|
Nenapadne vás někdy: Vždyť já tehdy při tom africkém tréninku neudělal nic špatně, tak proč se to muselo stát zrovna mně?
Párkrát mě napadlo: Kdybychom tehdy těsně předtím nezastavili u trenéra pro bidony a pokračovali dál, třeba bychom to auto nepotkali. Ale prostě se to stalo. Daří se mi nedívat se zpátky, dívám se dopředu.
V Carcassonne jste se sešel i s Bobem Jungelsem, který byl na africkém kempu s vámi a po pádu se o vás staral. Takový zážitek vás musel hodně sblížit, že?
To ano. I pro Boba šlo o nesmírně intenzivní prožitek, v prvních chvílích ještě větší než pro mě. Já jsem tehdy po té srážce moc nevnímal, co se děje, ale on měl o mě strach a chodil pak za mnou do nemocnice.
Tour de France 2018Přehled etap |
Jak často se vám po úrazu ozývali týmoví kolegové?
Ze začátku mi někdo volal nebo psal každý den. Podpora, kterou jsem dostal od týmu i od mého okolí, byla úžasná. Moc si jí vážím.
V dubnu se nicméně objevila zpráva, že vás Quick-Step vyřadil ze soupisky, aby mohl na sezonu angažovat jiného jezdce.
Tehdy šlo jen o nějakou administrativní chybu. Lidé z týmu mi vysvětlili, že nic takového neudělali.
Letos vám v Quick-Stepu končí smlouva. Prodlouží vám ji?
Jsme dohodnuti, že ji i na příští rok dostanu, abych měl šanci vrátit se. Sice zatím není nic podepsané, ale od zimy mám od vedení příslib, že pokud bude vše na dobré cestě k tomu, abych se zase stal profesionálem, tu příležitost mi dají.
Předloni jste na Tour sám startoval. Nakolik motivující je zažívat její atmosféru aspoň jako host?
Moc. Hrozně jsem se sem těšil, protože s některýma klukama jsem se přes půl roku neviděl.
NA ZDRAVÍ! Petr Vakoč (vpravo) si připíjí s jezdci, kteří reprezentují tým Quick-Step na Tour - nealkoholickým pivem.
Líbí se vám letošní Tour?
Největší radost jsem měl z vyhrané alpské etapy mého kamaráda Juliana Alaphilippa. Quick-Step získal celkově už tři vítězství a věřím, že ještě jedno přidá (rozhovor vznikl před startem úterní etapy, kterou skutečně opět vyhrál Alaphilippe). Jinak je to zvláštní Tour tím, jak je poskládaná. Tři dny po sobě v Alpách byly pořádně náročné. A teď se těším na středeční extrémně krátkou pyrenejskou etapu, ta bude nesmírně zajímavá.
Co soudíte o rozložení sil ve Sky? Thomas vede před Froomem o minutu a půl. Nechají ho jet o titul?
Půjde pro Sky o složitou situaci k řešení. Myslím, že pořád má Froome v týmu přednost, co se týče útočení. Je stále jejich plánem A a mužem číslo 1, i když má ztrátu. Bylo to vidět také na Alpe d’Huez, kde on útočil a Thomas ne. Ale Thomas přesto vypadá o něco líp.
KOMENTÁŘ: Froome má právo na Tour být. Ale sport se chytá do vlastní pasti |
Váš tip na vítěze tedy zní?
V tuhle chvíli je pro mě favoritem spíš Thomas. Ovšem je možné, že Froome má pořád v záloze něco, co předvedl na Giru. Není už tak přímočarý a předvídatelný jako v minulosti. Také Dumoulin ještě bude kousat, ten podle mě dobře zajede jak tu krátkou etapu, tak časovku.
Měli by fanoušci změnit chování vůči Chrisi Froomovi?
Určitě. Přijde mi scestné jít se podívat na závody, abyste pak na někoho bučeli. Chápu, že v očích mnoha lidí jeho případ vzbuzuje podezření, ale já jsem přesvědčený, že neudělal nic špatně nebo schválně a že šlo opravdu o mimořádnou reakci jeho těla. Protože ta zátěž, kterou na Grand Tour procházíme, je obrovská.
Od negativních emocí k nezapomenutelnému zážitkuJak Petr Vakoč v úterý prožíval triumf týmového kolegy Úterní 16. etapu z Carcassonne do lázní Luchon absolvoval Petr Vakoč v týmovém autě stáje Quick-Step a prožíval tak s ní zklamání, obavy i velkou radost. Pro iDNES.cz později popisoval své dojmy: "Nejprve ty emoce byly spíš negativní, protože Tim Declercq měl o volném dni střevní potíže a na začátku etapy se dost trápil daleko za balíkem. Nevypadalo to s ním dobře. Po 80 kilometrech to musel zabalit, nabrali jsme ho do auta. Vidět týmového kolegu, jak musí vzdát Tour a je zkroušený, není vůbec dobrý pocit. Potom se naopak etapa vyvíjela pro nás dobře, měli jsme v úniku Juliana Alaphilippa a navíc zaútočil Philippe Gilbert. Jenže Phila zastavil hrůzostrašný pád. Přijeli jsme k němu asi dvě minuty poté, ještě pořád byl v té rokli, kam přepadl, a ani do vysílačky neříkal, jak na tom je. Viděl jsem jenom hlouček lidí, jak ho tahají ven. Bylo až neuvěřitelné, jak i s těmi zraněními, co utrpěl (zlomená čéška), dál pokračoval v závodě. Dali jsme mu na místě jídlo a pití a pokrračovali za Julianem, který tu etapu jel opravdu úžasně. V horách jsme v týmovém autě měli špatný signál, nefungovala televize, neměli jsme proto ani moc informací, jen útržky z Rádia Tour. Byl jsem hodně nervózní, ale když jsme viděli, že na vrcholku posledního kopce (Portillonu) je Julian 20 vteřin za vedoucím Yatesem, věřil jsem, že z kopce ho do cíle jakožto výborný sjezdař dokáže sjet. Víceméně dostal Yatese pod tlak, ten věděl, že má Juliana za sebou, riskoval moc a spadnul. Julian se na něj nejprve snažil počkat, ale Yates nestíhal. A potom nám v rádiu potvrdili, že Julian vyhrál. Ocitnout se z této pozice v týmovém autě tak blízko závodu v den, kdy vyhrál právě on, byl pro mě nezapomenutelný zážitek." |
