Prezidentský palác v San José byl v pátek večer na počest 29letého Andreye Amadora nasvícen do růžova, auta v ulicích města nadšeně troubila. Dokonce i z třítísicimetrového kostarického vulkánu Turrialba, jenž se právě rozhodl soptit, se vyvalil růžový popel.
Pravda, barva popelu nebyla dílem přírody, nýbrž photoshopu fanoušků. Nicméně list Al Día následujícího dne Amadora velebil: „Je vzorem pro naši mladou generaci, jak se díky tvrdé práci udržet stranou od drog a kriminality.“
Erupción #Turrialba acorde con el histórico triunfo de @Andrey_Amador pic.twitter.com/SnnZAeQJ3R
Kostarika, obývaná pouhými 4,9 milionu obyvatel, se jeho zásluhou stala 24. zemí v historii Gira, jejíž jezdec oblékl maglia rosa.
„Jsme země malá rozlohou, ale velká srdcem,“ povídá. Však vzpomeňte, jak kostaričtí fotbalisté ve čtvrtfinále posledního mistrovství světa potrápili Nizozemce.
Ovšem nejen místem svého narození je Amador zajímavý.
I životní příběh tohoto cyklisty takový je.
Jeho celé jméno zní Andrey Amador Bikazakova. Druhé příjmení má po matce, jeho kostarický otec Rodolfo se zahleděl do Rusky Raisy Bikazakovové. V pátek doňa Raisa syna za cílem objímala a říkala mu: „Při některých těch prudkých sjezdech jsem se radši ani nedívala, jaký jsem o tebe měla strach.“
Andrey Amador slaví po 13. etapě Gira. Po ní si oblékl růžový dres lídra.
Malý Andrey býval dítko hyperaktivní a impulzivní, noční můra učitelů. Ve třinácti našel u vánočního stromku kolo a energii si vybíjel na něm.
Ve dvaceti přerušil studium strojařiny, sbalil kufry a vyrazil na vandr do Španělska zkusit štěstí v místních amatérských klubech. O dva roky později už po něm sáhl Eusebio Unzue, šéf stáje Movistar.
Pak jeho kariéra málem skončila. V zimě 2010 trénoval v okolí San José, když u něj zastavila dvě auta, neznámí muži ho přepadli a sebrali mu nové kolo Pinarello za 12 tisíc dolarů, v přepočtu zhruba za 250 tisíc korun.
„Tehdy jsem se bál nejvíc v životě,“ vzpomíná. Utíkal před násilníky, ti ho dostihli a zbili do bezvědomí. Jeho tělo pohodili na břehu řeky.
Šest hodin tam ležel, než nabyl vědomí a zavolal o pomoc bratru Ivanovi. Tělo měl zakrvácené, podlitiny všude, stále zvracel. V nemocnici odhalili, že má paralyzovanou ledvinu a pohmožděné plíce.
Zotavil se, opět závodil. Na Tour 2011 si v 1. etapě vymkl kotník, ale odmítl vzdát a šlapal navzdory zranění dalších 3300 kilometrů do Paříže. „To byl jeden z nejextrémnějších činů, jaké jsem kdy v cyklistice viděl,“ tvrdil jeho týmový lékař.
Na Giru 2012 porazil v etapě do Cervinie v bitvě uprchlíků Jana Bártu a dosáhl na své dodnes jediné profesionální vítězství. Loni skončil na Giru senzačně celkově čtvrtý, hned za Contadorem, Aruem a Landou.
Přesto většinu kariéry pomáhal, tak jako předloni Nairu Quintanovi na Tour. Proč?
„Protože Nairo a Alejandro Valverde jsou lepší cyklisté než já.“
Šlapali v růžovéPočet jezdců z jednotlivých zemí, kteří byli v historii Gira lídry závodu 140 Itálie |
Před sobotní dolomitskou etapou nyní slíbil: „Budu domestikem v růžovém. Jsem tu pro Alejandra. Můj sen se splnil, když jsem maglia rosa oblékl v půlce Gira. A Alejandro ho bude mít na konci.“
Jenže v průsmycích Dolomit nic nešlo v sobotu tak, jak si v Movistaru vymysleli. Marně lídr závodu Amador, oslabený navíc ještě přicházejícím nachlazením, ždímal poslední zbytky sil a táhl lídra svého týmu při sjezdu z Valparoly do cíle.
Ztráta narůstala. Až na tři minuty pro Valverdeho a čtyři pro Amadora, který potom na Kočičí zdi v cílové Corvaře odpadl i od svého šéfa.
„Bojovat s Alejandrem o titul bude teď pro nás velmi komplikované,“ uznal Eusebio Unzue, manažer stáje Movistar.
Růžový dres, který mu na 24 hodin říkal pane, však už Amadorovi ani jeho zemi nikdo nevezme.
Jak že to říkal o den dříve? „Nejsem na Giru kandidátem na vítězství, ale tenhle trikot je pro mě jako celý svět.“
