Slavný český silničář dokáže vyhrávat i po letech. Téměř jako reminiscence působí jeho dvě vítězství z uplynulého víkendu na závodech Jestřebí hory a Sudety maraton, která vybojoval už coby biker.
"Vítězství je jenom jedno, takže to nerozlišuji. Rozdíl je v tom, že na biku neumím tak dobře technicky," říká Jan Hruška, který už léta žije v Hradci Králové a po sezoně ukončí bohatou kariéru.
Vítězství je jen jedno, ale ovládnout etapu na Giru, má přece jen víc do sebe, nemyslíte?
Samozřejmě se to liší, ale každé vítězství nese nějaké důsledky. Získat růžový dres na Giru přinášelo spoustu změn i pohled na závodníka. Kdežto pokud vyhraju závod Kola pro život, nepřiletí světový manažer a nepodepisuje se mnou
smlouvu. Na každé vítězství se ale člověk nadře úplně stejně.
Jakmile jste vyhrál prolog na Giru, strhl se okolo vás humbuk a sám jste řekl, že vám ten okamžik, kdy jste projel cílem, změnil život.
Giro je jiný svět. Sleduje ho rozhlas, televize, tisk, internet. Zkrátka všechno. Umě se to čekalo, jen jsem to musel potvrdit. Vidíte, svět bikových maratonů je sám pro sebe. To všechno se odehrává jen v digitální podobě. Když vyhraju, je to sice sláva, ale jen na úzce specifikovaných serverech.
Jan HruškaProfesionální cyklista a bývalý český reprezentant, narozen 4. února 1975 ve Šternberku, trvale žije v Hradci Králové. Dvanáct let patřil do pelotonu nejlepších silničářů. V posledních čtyřech a půl letech se účastní výhradně bikových maratonů, kde patří do domácí špičky. V roce 2000 vyhrál prolog na slavném závodu Giro d´Italia a vysloužil si tím proslulý růžový trikot pro vedoucího závodníka, ve stejném roce zvítězil ještě v horské časovce. Po letošním mistrovství Evropy v maratonu na horských kolech ukončí po 24 sezonách kariéru. |
Takže žijete ve své malebné virtuální realitě?
Spíš žiji normálním životem a o víkendech si prostě odskočím zazávodit.
Pojďme zpátky k Giru. Jak vzpomínáte na váš etapový triumf před dvanácti lety?
Růžový dres už jsem konečně zarámoval a visí na zdi. Vzpomenu si na něj při různých příležitostech, i když jdeme s dětmi na zmrzlinu nebo když mě v závodě něco zabolí. Zažil jsem tam spoustu věcí, které se nemusejí vázat přímo ke kolům.
Uličky Vatikánu vám asi zůstanou v srdci do smrti...
Nepamatuji si prolog jako celek, ale vybavím si klidně konkrétní zatáčky či úseky závodu, že dokonale vím, kde byla jaká díra na silnici. Naproti tomu si představte, že si vůbec nevzpomínám, jak jsem míjel Koloseum, ale zato vím, že jsem projížděl okolo takových baráčků. Je zvláštní, jak si vzpomínky mozek vyselektuje.
Způsobovala to absolutní koncentrace na závod?
Trať jsem si projížděl desetkrát. Člověk by se koukal kolem, ale je tak soustředěný, že sleduje, jak projet zatáčku, kde je nerovnost nebo díra. Před vámi je zamlžený svět.
A jak si vybavujete závod?
Po startu tělo strašně bolelo, bylo mi na omdlení. Už jsem si říkal Tak a jsi v pytli. Ale víte, co si vlastně vůbec nevybavím?
Povídejte.
Vyhlášení po dojezdu a následné oblékání růžového dresu. To je hrozná tragédie. Vím, že jsem v něm šel pěšky na tiskovku, ale okamžik, kdy jsem šel na bednu, tak ten vůbec. Videozáznam jsem pak skouknul, ale kdybych ho neviděl, tak si myslím, že mě oblékli někde za rohem a na pódium jen postavili.
A přitom to byl snad největší úspěch vaší kariéry.
Vůbec netuším, jak mi dres oblékli. Buď jsem byl v takové euforii, nebo si nedokážu vysvětlit, čím to bylo. Byl okolo velký humbuk, takže jsem měl asi dost práce s tím, abych vnímal to, co jsem musel. Ale obléci se do růžové za to stálo. Byla to třešinka na dortu, už před Girem jsem zajel dobré závody. Mít ho znamená v Čechách unikát. Rok od roku jsem na to víc hrdý. Nejdřív jsem si myslel, že ho ještě získám, ale postupně jsem si uvědomil, že už se to jindy nepovede. Úspěchy člověk docení s časem. Tenkrát jsem ho ukázal novinářům a pak ležel 10 let v krabici. Mezi závody ani nebyl čas se s ním pomazlit.
Před čtyřmi lety jste definitivně uzavřel kariéru silničáře a přešel na horská kola, v nichž jste našel zalíbení. Jak k tomu došlo?
Původně jsem chtěl objet v Čechách pár závodů, ale zvrtlo se to v dalších čtyři a půl roku.
DO SESTRIERE. Jan Hruška ovládl na Giru d´Italia 2000 horskou časovku.
ÚSPĚCH VE VATIKÁNU. Cyklista Jan Hruška vyhrál prolog Gira 2000 a na den si oblékl růžový dres lídra.
Oznámil jste, že po letošní sezoně končíte. Přitom jste teď o víkendu vyhrál dva závody v kraji. Berete to jako hezkou tečku?
Zveřejnil jsem ukončení kariéry, abych už nemohl cuknout. Každý mi říká, že mi to jde, tak proč chci končit. Přeju si uzavřít roky v cyklistice se vztyčenou hlavou, to znamená s dobrými výsledky. Vytáhnu ze sebe ještě všechno, co jde, a pak odejdu. Pro mě byly biky zpestřením.
Pojedete ještě domácí šampionát a mistrovství Evropy.
Kdyby mi před pěti lety někdo řekl, že se postavím v českém dresu na start bikového ME, nevěřil bych mu. Je to nejvíc, co můžu jet. A to je na sportu všeobecně hezké.
Jaký máte cíl pro mistrovství Evropy, které jste nikdy dříve nejel?
Chci se poprat o třetí místo. Vím, že to zní velmi odvážně, ale když se sejde štěstí a forma, může se stát cokoliv. Hlavně si přeji, abych se sám sobě mohl podívat do očí.
Bude to váš úplně poslední závod kariéry? Co budete dělat po něm?
Definitivně ne. Dojedu sezonu a pak se ještě zúčastním Dolomitenmanna. Pak už se chci jen povozit. Jet na kole a rozhlížet se kolem sebe. Cítit tu správnou únavu a bolest nohou, když skočím ze sedla. Ale takovou tu příjemnou, ne tu z profi pelotonu, kde člověk mohl vnímat jedině to, že ho sužuje ukrutná bolest.
