"Ragby mi dalo hodně včetně spousty přátel i nepřátel," usmívá se devětapadesátiletý muž, který celý život zasvětil sportu, jenž je nyní ve vrcholné podobě k vidění při mistrovství světa na Novém Zélandu.
Dopad této drsné a vzrušující podívané je patrný i v Brně. "Objevilo se nám tady pár nových kluků včetně děcek, kterým se ragby zalíbilo," raduje se Šťastný.
Povězte, kolik jste ze šampionátu viděl zápasů?
Mám francouzský kanál, kde dávali všechny přenosy, a já jsem prakticky žádný nevynechal. Pro ragby je to výborná reklama a je to něco úžasného. S naším ragby se to nedá srovnat, je to jako rozdíl mezi naší druhou hokejovou ligou a NHL.
Ordinujete sledování přenosů i svým svěřencům?
Oni se dívají sami od sebe, protože je to zajímá. Já jsem jim jenom říkal, aby si z toho vzali tu bojovnost a nasazení. To je na tom to nejúžasnější. Kéž by si to naši hráči vzali k srdci.
Herní prvky, které předvádějí světové hvězdy, se u nás asi aplikovat nedají, že?
V prvé řadě to jsou hráči, kteří trénují dvakrát denně, jsou to profesionálové. Taky vidíte, jak jsou ohromně fyzicky zdatní. My se můžeme pokoušet něco napodobit, ale vůbec nejsme schopní udělat tolik fází hry jako oni, protože naši kluci na to nemají fyzickou kondici. Profesionálové mají úplně jiné podmínky, tréninky, stravu, dostatečnou rehabilitaci.
Dá se odhadnout, jak by dopadl zápas českého týmu proti Novému Zélandu?
To po mně nechtějte. Neměli bychom žádnou šanci, ani by nám nepůjčili balon. Teď jsem sledoval Plzeň v Barceloně, a i když uhrála solidní výsledek, tak jí Barcelona skoro nepůjčila míč a byla jasně lepší. Ale ve fotbale nedochází k tolika fyzickým kontaktům jako v ragby, proto bychom se proti těm nejlepším vůbec nemohli postavit.
Na jaké úrovni je teď české ragby?
Před osmi devíti roky, když jsem byl u národního týmu, jsme hráli celkem vyrovnané utkání s Rusy, s Rumuny jsme prohráli třeba o třicet nebo o čtyřicet. Ale mužstva jako právě Rusko, Rumunsko nebo Gruzie udělala takový skok dopředu, že bychom s nimi teď prohráli tak o 60, 70 bodů. A přitom ani oni na ty nejlepší mančafty vůbec nestačí.
Kam to tedy může hráč třeba z Brna dotáhnout, když bude hodně šikovný?
Můžeme tady mít dva hráče, kteří by se v budoucnu mohli dostat do francouzských soutěží Federal 1, což je třetí nejvyšší úroveň, ale už profesionální. Ve druhé nejvyšší francouzské soutěži hraje pár kluků jako Martin Jágr, Šustr, Voves, Rapant, kteří jsou oporami našeho národního mužstva, a mě trošku těší, že jsem je kdysi vedl.
Jak vlastně funguje ragby v Brně?
Jsme čistě amatérský klub. Trénujeme dvakrát třikrát týdně a v sobotu hrajeme zápasy. Hrozně mě těší, že si hráči dávají navíc v posilovně, což mě u některých hodně překvapilo. Mají zájem na sobě pracovat a i v tom amatérském pojetí se snažíme kopírovat něco ze světového ragby. Ale nemůžeme to dotáhnout na takovou úroveň, jakou vidíme na mistrovství světa.
Co musí člověk umět, aby mohl hrát ragby?
V ragby je výhoda, že se uplatní všechny typy kluků. Silní, slabí, tencí, velcí. Máme kluka, který má metr sedmdesát, ale i dvoumetrové hráče. Jsou tu hráči, kteří mají 65 kilo, ale také stodvacetikiloví. Je potřeba mít aspoň trošku cit pro balon, není to jako v americkém fotbale, ve kterém je skupina hráčů, kteří se k míči nedostanou. V ragby musí hrát s balonem všichni. Také je třeba mít určité pohybové nadání, s čímž je ale dnes problém.
Jak to?
Ať se školy nezlobí, ale když sem přijdou malí kluci, tak neumí skoro nic. Dřív jsme uměli kopnout do balonu, hráli jsme basket, jezdili jsme na přehradu hrát hokej, dělali jsme atletiku. Ale teď jdeme do tělocvičny a ti kluci neumí kotrmelec dozadu, neznají vůbec basketbal. Pozoruju, že děckám chybí všestrannost, některé ani neumí běhat. Proto si hodně slibuju od společných kempů mládeže, které se chystají v rámci brněnské unie sportovních klubů. Jsme nadšení, že si Libor Zábranský z Komety do unie vybral i nás.
Jaká je pozice Dragonu v Česku?
Praha je teď na tom lépe, ale my se dlouhodobě držíme ve středu extraligy. Loni jsme jako jediný klub z Moravy hráli v Top 6. Letos hrajeme dobře doma, ale poslední zápasy venku jsme pokazili, když hráči nedodrželi taktiku. Jsem rád, že to přiznali, a doufám, že pochopí svoje chyby. V ragby musí být disciplína, což hráči vidí na mistrovství světa. Není možné se bavit s rozhodčím nebo naříkat. Co rozhodčí pískne, to je svaté, a musí se to respektovat. Pokud si toto hráči uvědomí, tak udělají velký krok dopředu.
Při přenosech z mistrovství světa je zmiňována férovost a úcta. Platí to i v českých podmínkách?
Je to tu určitě vidět, ale ne v takové míře. U nás se pořád najdou chytráci, kteří chtějí mít poslední slovo, za což je peskuju. Když hráčovi řeknu, že dělá chybu, tak chci slyšet: "Ano, respektuju to, už to dělat nebudu." To je vidět i na mistrovství světa, kde rozhodčí hráče při hře upozorňují a oni ho respektují, proto je hra tak plynulá.
A i v Česku se jedná o sport tvrďáků, kteří nikdy nesimulují?
To ano. Když už hráč zůstane ležet, tak asi musí ležet. Je bráno trošku jako potupa, když hráč zůstane na zemi a musí být ošetřovaný, protože nesnesl nějaký tvrdší zákrok.
Jaký je vůbec ideální věk pro začátek s ragby?
K nám začínají chodit děti od osmi devíti roků. V tomhle věku se ještě neučí tvrdé zákroky, ale pěstují se herní dovednosti, aby je to bavilo.
Máte dost dětí?
Teď se nám daří, v soutěži máme týmy do jedenácti, třinácti i patnácti let. Potom máme kadety do sedmnácti let. Hrají se turnaje na Moravě, jsou do toho zapojeni i rodiče amá to pěknou atmosféru.
Jaký věk je ve vašem sportu nejproblematičtější?
Největší úbytek je mezi juniory. Kluci čuchnou k ženským, k cigaretám, partám a tak rychle se změní, že je to až neuvěřitelné. Kolikrát tu máme patnáctiletého talentovaného kluka a těšíme se, jaký z něj vyroste borec, jenže přijdou prázdniny, k něčemu čuchne, a už se na hřiště nevrátí.
Jak dlouho se vlastně věnujete ragby?
Já už jsem pomalu připravený jít do šrotu. Je mi 59 roků a od pětatřiceti trénuju, tady v Dragonu jsem u mužů od roku '93. Měl jsem štěstí, že jsem pracoval i u nároďáku, takže jsem s ragby zažil moře věcí a projel spoustu států. Ragby mi dalo hodně včetně spousty přátel i nepřátel. Bohužel mám dvě dcery, kluka se mi udělat nepodařilo (úsměv). Ale jedna dcera hraje u nás v Dragonu, protože tu máme i ženský tým. V Česku už je dokonce devět týmů, což je překvapivé.
Jak byste popsal stav českého ragby? Stagnuje, nebo je na vzestupu?
U žen je zájem, protože je to pro ně něco nového, a je u nich vidět velké zlepšení. Mužské ragby bohužel stagnuje, protože tomu nedáváme tolik jako přední země. Pokud se chceme dotáhnout na Rumunsko nebo Gruzii, tak se musí daleko víc trénovat a musí do toho přijít peníze. Jenže to je těžké.
