Těžko hledat jiné slovo než zoufalství. Anebo bezmoc. Wimbledon je od čtvrtka pro Brity nezajímavý: ani letos nebudou mít svého vítěze. Tim Henman vypadl už ve čtvrtfinále s Francouzem Grosjeanem a lidé se při odchodu domů znovu jen smutně ohlédli za sochou Freda Perryho. Poslední domácí titul je starý už 67 let.
Britové mohou šílet, kvůli svému Timovi v noci nespat a klidně si i malovat jeho jméno na čelo. Musí si však uvědomit, že z něj dělají mnohem víc, než je.
Henmanovi bude devětadvacet.
A co dokázal? Jednu dobu byl sice čtvrtým hráčem světa a vyhrál devět turnajů. Jenže žádný z nich nebyl důležitý. A ještě jedno číslo: na čtyřech turnajích letos vypadl už v 1. kole.
Ať promine to slovo, ale padesát týdnů v roce je průměrným hráčem. Po pravdě řečeno jím zůstává i ty zbylé dva, ale okolí ho dokáže vyšvihnout někam výš.
O Henmanovi lze těžko říct, že by nevydržel enormní tlak. Spíš mu pomáhá dostat se někam, kde by možná v životě nebyl.
Také by ale bylo křivdou tvrdit, že Wimbledon nikdy nemohl vyhrát. Jenže se pokaždé probudil ve špatný čas na špatném místě.
Vezměme čtyři roky, v nichž se dostal do semifinále. Když byla tráva hodně rychlá, narazil dvakrát na Samprase a jednou na Ivaniševiče. Loni, když už míče létaly pomalu, ho vyřadil Hewitt.
Henman se tlačí k síti po každém míči, jeho styl je čistý, jeho tenis krásný na pohled, ale do dnešního světa se jaksi nehodí. "Byl by opravdu skvělý v 70. a 80. letech,“"tvrdí Martina Navrátilová, která wimbledonskou dvouhru vyhrála devětkrát.
Henman zkrátka nemá nic, čím by své soupeře přejel. Má průměrný servis, průměrný forhend i průměrný bekhend. Touha a fanoušci v zádech na všechno nestačí.
"Stále věřím, že to jednou dokážu," prohlásil ve čtvrtek. S trochou ironie mu však zbývá jediná věc. Vsadit peníze na to, že Wimbledon jednou vyhraje jeho roční dcera Rose. Kurz je 250:1.
