"S Romanem jsme se shodli, že to byl nejtěžší desetiboj, jaký jsme absolvovali," vyprávěl.
Dva dny ve finské metropoli mrznul, bojoval se silným větrem a utíral si z tváře kapky deště. A nakonec slavil. Se svým typickým plachým úsměvem.
Nemá velká prohlášení, žádná silácká gesta. Dvoudenní soutěž absolvoval bez jakéhokoliv emotivního projevu - nepočítaje radosti ze tří osobních rekordů, v kouli, běhu na 400 m a oštěpu.
Když obíhal čestné kolo, zastavil se se Šebrlem u jeho trenérského klanu. Objal se s trenérem Daliborem Kupkou i masérem Petrem Křížkem. "Děkuji, děkuji," dalo se odečítat z jeho úst.
Brayn Clay je jiný než americké atletické hvězdy. Pokora provází jeho život a sportovní kariéru.
V dětství měl tvrdou výchovu. Rodiče se rozvedli, když mu bylo deset. Otec Greg žije na Floridě, matka Michelle si po roce vzala Michaela Vandenburgha. Doma vládla disciplína. Bryan třeba nesměl telefonovat z pokoje se zavřenými dveřmi.
"Vlastně mi to pomohlo. Naučil jsem se zvládat těžké situace," tvrdí s odstupem času Američan s exotickým vzhledem. Mísí se v něm afroamerické a japonské kořeny. V pětadvaceti letech slavil ve středu večer první velké zlato.
A to vše díky jednom z filmů o Jimu Thorpovi, americkém olympijském hrdinovi z počátku minulého století. Martin Hee, rodák z Havaje, ním byl fascinován. Začal závodit, bavilo jej zkoušet několik disciplín.
Zkoumal pohybově nadané děti. A objevil Bryana.
Na Oahu neměli k dispozici žádný kvalitní stadion, tak hodně trénovali v hale. "Jestli chceš zaujmout, měl bys být dobrý v několika disciplínách," naváděl Hee nevysokého kluka.
Pár let na to Bryan Clay dostal nabídku na stipendium na Azusa Pacific, škole, kde studoval bronzový z OH 1992 Dave Johnson. Stalo se tak poté, co na jednom z mítinků zlepšil jeho rekordy ve čtyřech disciplínách.
Pro věřícího kluka s vazbou na rodinu nebylo jednoduché odejít z Havaje. Dodnes má k ostrovu silný vztah - když loni vyhrál americkou kvalifikaci na olympijské hry, obíhal stadion v Sacramentu zabalen do havajské vlajky.
Martin Hee, nyní třiašedesátiletý, byl dojat. Přihlásil se k závodům lidí po transplantaci ledviny. "Tak jak inspiruje on mě, chci inspirovat já jeho," vysvětloval.
Pro Claye je podpora okolí mimořádně důležitá. Jako křesťan věří v sílu motliteb. "Vím, že se za mě modlí všichni mí příbuzní, přátelé, známí. Věřím v sílu těchto motliteb. Jen fakt, že se modlí, mi dodává sílu," říká desetibojař s osobním rekordem 8820 bodů.
Utvořil jej loni na olympijských hrách v Aténách, když skončil druhý za Šebrlem. O místo lépe než Chris Huffins o čtyři roky dříve v Sydney. Překonal tak svého rádce. Právě Huffins totiž přemluvil Claye k opravdovému desetiboji.
Soupeři si rychle všimli jeho talentu. Ale je to plašan, upozorňovali. V Aténách tuto pověst potvrdil, v dálce se zachránil třetím pokusem. Nakonec skončil druhý. "Byl jsem za Romanem druhý a hledal cestu, jak vyhrát. Myslím, že už jsem se to od něj naučil," usmíval se spokojeně v Helsinkách.
Ještě před několika dny byla jeho forma zahalena tajemstvím. Na jaře si sice zlepšil několik osobních rekordů, ale v květnu si na mítinku v Götzisu nalomil žebro. Domácí kvalifikaci vyhrál se sebezapřením. Poté už nikde nestartoval, jen trénoval.
Do Helsinek přijel skvěle připraven: k vizitce dobrého sprintera, dálkaře a diskaře přidal další - skvělého koulaře a oštěpaře. Dvouměsíční syn Jakob Ezra se může těšit na zlatou medaili. A jeho otec na slávu a respekt?
Loni si jej americká média příliš nevšímala. I když vyhrál v Sacramentu, věnovala se víc známějšímu Tomu Pappasovi. "Myslím, že respekt, který bych si zasloužil, tam nebyl," řekl tehdy.
Olympijské stříbro mu přineslo vytoužené uznání. Světové zlato respekt atletického světa.