Chodí jako vysílený horník, přihrbený, nepatrně kulhá na pravou nohu. Manželka ho často napomíná, že při chůzi vypadá jako mátožný pes. Pro Radka Slončíka je to ovšem nevědomý pohyb, zvykl si na něj, aby ulehčil pravému kolenu. Co hraje vrcholový fotbal, má s prokletým kolenem neustále problémy. V březnu šel na rozhodnou operaci, teď věří, že zákrok v americkém Vailu jeho kolenu vyčaroval zdraví. Pomalu se blíží den, kdy nedávná hvězda ligy znovu skočí do zápasu. Lékaři mu říkají, že by mohl ještě na konci listopadu stihnout ligové utkání, skoro rok po svém posledním utkání, osm měsíců po operaci. "Když se to nepovede teď, určitě chci začít v lednu. Chci zpátky do špičky, mám chuť hrát Ligu mistrů," plánuje si. Zatím dělá jen postupné krůčky: skončí trénink, Slončík nasedne do auta a cestou domů přemýšlí, jak se zlepšil. Nejdřív ho hřálo, že vůbec obul kopačky a znovu ucítil na noze míč. Každý den zvládl něco nového: obyčejnou kličku, tři narážečky v kuse, první centr. "Když přijdu na hřiště, tak mě fotbal znovu baví, to je nejdůležitější. Když koleno vydrží, můžu být stejně dobrý jako dřív." A když se návrat nezdaří? "To bych zklamal sám sebe. Ale i taková možnost existuje." Ještě osm týdnů po operaci chodil Slončík o berlích. Spoustu hodin prožil na kontrolách v nemocnicích, na rentgenech, sháněl vitaminy, jezdil od jednoho léčitele ke druhému. "Když to nejde jinak, musí se zkusit všechno." Pomáhala mu akupunktura. "Poslední dobou se cítím znovu jako fotbalista," říká Slončík. K tomu pocitu mu stačí maličkost: tři týdny už trénuje se Spartou. Může dělat skoro všechno, chybí mu jen obvyklá fyzička a prudké střely, kterých se obává, aby si koleno znovu neponičil. "Dlouho se na fotbal dívám z tribuny nebo televize, teď se to mění. Doufám, že už nezažiju ten ubíjející pocit, který se zápas od zápasu zvětšoval a zvětšoval." Denně chodil do posilovny, odpoledne do bazénu, jezdil na kole. Domů si pořídil rotoped, na kterém často do umdlení šlapal. "Musel jsem všechno střídat, jinak bych se z toho určitě zbláznil." Jen pomalu se dostával do obvyklého režimu, ale při fotbale se nezapotil ani jednou. Na míč neměl pomyšlení. "Kdo si to neprožil, nikdy nepochopí, co jsem cítil," říká Slončík. Nejhůř mu bylo osm týdnů při hlavní rehabilitaci v německém Regensburgu, snášel velkou zátěž, koleno bolelo jako čert. Hodně přemýšlel, jestli taková oběť má cenu, jestli všechno dělá dobře, jak dlouho ještě bude čekat. Možná mohl hrát bez operace, ale koleno by ho asi trápilo čím dál víc. Raději svolil k zákroku. Zatím se zdá, že dobře udělal. "Každým tréninkem se zlepšuju, vnímám to."
13. listopadu 2000
