Maraton je považován za královskou vytrvalostní disciplínu - cítíte to tak?
Pro mě je to vždycky svátek, třeba na Pražský mezinárodní maraton se těším celý rok. Sice relativně chvátám do cíle, ale stejně si tu událost užívám. Mám startovní číslo a jen si tak běžím - dělám, co mě baví, zatímco pořadatelé kvůli tomu museli odvést spoustu práce. Mám zajištěné občerstvení, ulice jsou bez aut, takže se nemusím bát, že mě něco přejede. Vychutnávám si to a čím víc mám zkušeností, tím větší pokoru cítím ke všem, kteří mi to umožňují.
Jenomže právě na Pražském maratonu před měsícem se vám nepodařilo obhájit titul mistra republiky. Skončil jste třiatřicátý v čase o dvacet minut horším, než jste si představoval. Jak překonat zklamání?
Ty dvě minuty uspokojení v cíli z toho, že jsem vítěz, mi tentokrát nahradila radost, že jsem to nevzdal. Už před startem jsem věděl, že podmínky nejsou pro mě ideální, a na třicátém kilometru se objevilo silné hučení v hlavě, křeče a hlad. Dalo mi dost velkou práci, abych to nezabalil.
Do cíle v tu chvíli zbývalo víc než dvanáct kilometrů. To mi připadá ještě dost na to, aby člověk ztratil chuť pokračovat, když už mu začíná být jasné, že nevyhraje.
Ale prohrát se přece dá i na posledním metru! Běhám odmalička a už jsem se naučil s krizemi pracovat, navíc vím, že číhají na každého - i na ty, kteří mě právě předběhli. Maraton pro všechny končí až za cílovou čárou. Pamatuju si už hodně pocitů, o nichž vím, že byly nepříjemné, ale daly se překonat. Jsem teď bohatší i o ty nepříjemnosti z Pražského maratonu, protože jsem se jim nepoddal. Je jednoduché se zastavit a vzdát, ale konec má vypadat jinak.
Jak překonáváte fyzickou bolest?
Počítám s ní, vím, že k tomu patří. Když se dostanu do běžecké euforie, tělo mě bolí, ale nacházím v tom trápení i určitou spokojenost, vlastně i vděčnost.
Vděčnost za to, že si ničíte zdraví?
Jasně, vrcholovým sportem k trvalé invaliditě, to slýchám dost často. Ale i zedník přece musí nazvedat za den spoustu cihel a jeho tělo dostane zabrat. Automechanika taky třeba bolí záda, když dlouho šroubuje něco pod autem. Bouračky, pracovní úrazy... To se dá těžko posoudit, jaký styl života dává záruku, že bude člověk zdravější.
Hlídáte si výživu?
Už nějak samozřejmě mám radši lehčí jídla, kuře, ryby, těstoviny. Vitaminy beru spíš nárazově, už pátým rokem si kupuju třeba wobenzim, ale obecně se řídím spíš nabytými zkušenostmi. Nemám na to specialistu, těch je v republice málo a musí se starat o olympijské vítěze. Navíc je v tom teď už dost komerce, prostě moc nevěřím, že by jablko z Malovic nebo brambory vypěstované v Brloze byly horší než nějaká piksla z USA.
Nemáte tým odborníků, který by střežil každý váš krok - komu nejvíc důvěřujete?
Mám výborného trenéra Jaroslava Schmieda, přítelkyni, která sice nedělá sport vrcholově, ale ví, co obnáší. Podporuje mě rodina - taťka, kterému kdysi zranění znemožnilo pokračovat v kariéře hokejisty, sestra a babička, bývalá závodnice ve sprintu. Mimochodem, jejího výkonu na 100 metrů jsem dosud nedosáhl. Byla rychlejší, ještě jsem ji nepředběhl.
Jezdíte závodit do různých zemí, potkáváte se s běžeckou elitou. Jak se mezi ní cítíte?
Při maratonu rozhodují životní kilometry. Nabalují se jak sněhová koule, ty zkušenosti už mi nikdo nevezme. Krajina se různí, ale pro mě jsou nejdůležitější mé smysly: musím se soustředit na nohy, kontakt s terénem, kontrolovat soupeře. To platí všude stejně.
Cestování, ale i sport všeobecně, stojí dost peněz. Z čeho to všechno hradíte?
V některých závodech lze vyhrát zajímavé ceny, třeba vítěz Pražského maratonu dostal letos 18 tisíc euro a automobil volvo. Mám taky zaměstnání ve stavební firmě mého běžeckého kolegy Zdeňka Jašarova, pomáhají mi sponzoři - Tourex, Budějovický Budvar a Bosch. To je důležité hlavně kvůli letenkám, i když tu první na Mallorku jsem si zaplatil sám - jel jsem tam prostě s Fischerem na zájezd a v rámci toho si zaběhl svůj první maraton. Letos na jaře už mi Fischer vyšel vstříc.
Ale například při mistrovství Baleárských ostrovů na Ibize, kde jste letos v dubnu získal stříbro, jste patřil k považovaným hostům. Užil jste si to?
Myslíte pětihvězdičkový hotel, bazén s mořskou vodou, parní lázně? V tomto ohledu asi zůstanu spíš tím klukem z Brloha, protože vždycky myslím hlavně na ten závod. Nejvíc si tam užívám ideálního počasí, třeba když jsem v březnu odjel na Mallorku na půlmaraton, bylo tam kolem dvanácti stupňů, což mi přesně vyhovuje. Musím ale při těch cestách za teplem hledět i na to, abych se pak nevrátil domů příliš probuzený do jara, protože chladno by mě tady pak mohlo zaskočit.
Stihnete se kochat krajinou, když běžíte?
To je asi pravda, třeba na Mallorce jsem si minule zatrénoval i ve vnitrozemí. Je tam pěkně, taky moře má obrovskou sílu, ale scházel mi les, protože oni mají všude jen křoví. Taky mě zklamalo Japonsko se stokami plnými plastových lahví. Prostě Šumava je srdeční záležitost, já bych neměnil.
Při tréninku běháte po tichém lese, nerozhodí vás pak vřava závodů?
Měla by mě spíš vyhecovat, obvykle se na ten ruch těším. Výstřel startovní pistole, po němž se dá do pohybu masa těl, to dovede motivovat. I když zrovna na tom posledním Pražském maratonu mi všechno připadalo dvakrát tak hlučné, než jsem zvyklý. V tu chvíli jsem zatoužil být zpátky v lese.
Čím to bylo?
Asi jsem se špatně vyspal, měli jsme ubytování na Strahově, kousek odtud byla otevřená hospoda dlouho do noci. Příště už si bydlení ohlídám líp.
Pražský maraton je skutečným svátkem i proto, že vede nádherným historickým centrem. Ale jak vás tak poslouchám, to si závodníci zrovna nevychutnají.
Já si při běhu všimnu spíš toho, kde nově zaasfaltovali kanál a kolik dlažebních kostek zase zmizelo na Karlově mostě. Na Národní jsem se podíval i do výloh, ne kvůli zboží, ale abych ve skle viděl své soupeře. Nezapomněl jsem se taky podívat na parčík u Smíchovského pivovaru, kde jsem vzdal druhý maraton, který jsem ve svém životě běžel. Sedl jsem si tam tehdy na lavičku a skončil. Teď jsem zjistil, že ty lavičky už zmizely.
Takže už nemůžete vzdát. Udělal jste to od té doby ještě někdy?
Jiný maraton jsem už nevzdal. Tenkrát na mě přišla krize už na šestnáctém kilometru, já s ní ještě dvanáct kilometrů bojoval, ale pak jsem si řekl, že zdraví je na prvním místě. Se všemi ostatními nepříjemnostmi se poperu, ale zdraví si nezničím. Poznat, kdy má člověk dost, jsem se musel bolestně naučit. Taky jsem jednou přehnal trénink a musel vysadit na dva měsíce. To byl zbytečně ztracený čas.
Minulý podzim jste se cítil v životní formě a pak spadl s kolem pod auto. Odnesla to klíční kost a do kondice se dostáváte ještě teď. Cítil jste bezmoc?
Teď se na to dívám tak, že následky mohly být mnohem horší. Hned po té nehodě, kterou jsem si zavinil sám, jsem si zkontroloval nohy a hrozně se mi ulevilo, když jsem nepocítil žádné zranění. Bohužel jsem musel vynechat závod v Košicích, od něhož jsem si sliboval splnění limitu na Mistrovství Evropy v Mnichově. Spadl jsem o dva roky zpátky, zatím jsem se nedostal ani do formy, kterou jsem měl roku 2000.
Je všechno špatné k něčemu dobré?
Věřím. Pokud bych chtěl startovat na olympiádě v Aténách roku 2004, musel bych limit splnit příští rok. Do Sydney to bylo 2 hodiny 12 minut, já mám zatím nejlepší čas 2:15:54. Ale k maratonu člověk vyzrává až s naběhanými kilometry, vyhrál ho i sedmatřicetiletý závodník, takže se nijak nestresuju. Radši budu ještě pět let běhat, než abych přetížil tělo kvůli jedné olympiádě a pak musel okamžitě skončit. Můžu tam jet jako divák a uvidím toho víc.
Při běhu spíš ne, musím kontrolovat nejbližší horizont přede mnou. Nějaké rozhlížení do dálky by mi rozhodilo tělo. Klasické přespolní běhy už neabsolvuju, to spíš běhy do vrchu, ale při nich si maximálně všimnu pěkného jehličí, kořenů nebo čisté vody v potoce.
Nerozhlížíte se ani při tréninku?
Je pravda, že vždycky když běžím kolem Kletě, nezapomenu zkontrolovat, jestli jsou vidět Alpy. Jižní Čechy vůbec nabízejí spoustu krásných míst, třeba rozvětvenou síť cyklostezek nebo trasy lesem kolem Římova a na Borku u Budějovic. Vždycky v tu chvíli děkuju lesákům, jak krásné pískové cesty dovedou udělat. Ale při rychlosti, kterou běžím, to znamená mezi 16 až 20 kilometry v hodině, opravdu není na nějaké pozorování čas. Vynahradím si to až po závodě, kdy si třeba sednu v cíli na kopec.
Přece jen mi připadá, že na rozdíl od jiných sportovců, kteří při cestách po světě znají spíš jen hotely a stadiony, vám maraton dává víc šancí poznat jinou krajinu.
