"Při hře jsem se ještě nezranila. Úraz se mi paradoxně stal při strečinku, natáhla jsem si kolenní vazy a to jsem byla všem pro smích, moc mě nelitovali."
Na hřišti proti mužům vypadáte křehce a zranitelně. Neměly byste mít také helmy a více chráničů?
Diskutuje se o tom, ale s větší výstrojí by asi ženský lakros přitvrdil, takže jediným chráničem zůstává ochrana zubů. Ženský lakros má v mnohém přísnější pravidla, takže hráčky jsou chráněny dobře.
Lakros hrajete třináct let. Jak jste se k tomuhle tvrdému sportu dostala?
Zcela náhodou. Hrála jsem dřív košíkovou. Kamarádku, která lakros hrála, napadlo, že mám dlouhé nohy, a tak bych mohla rychle sprintovat, a tím pádem bych se na lakros hodila. Vzala mě na trénink, vrazila mi lakrosku do ruky a já ji už nepustila.
Čeho byste v tomto sportu chtěla dosáhnout?
Chtěli bychom obhájit loňské prvenství na Prague Cup. V příštím roce je hlavním cílem mistrovství Evropy. Tam se pokusíme o co nejlepší výsledek, obzvlášť proto, že se šampionát koná v Praze.
Co je na lakrosu nejnáročnější?
Asi fyzička. Musíte sprintovat na dlouhou vzdálenost. Hra běží téměř bez přerušení, jste v neustálém pohybu.
A co se vám na něm líbí?
Skvělé je to, že je potřeba skloubit mnoho herních dovedností, fyzičku, taktiku, herní inteligenci... Proto se můžu stále zlepšovat, i v sedmadvaceti.
S přibývajícími roky se však konci kariéry nevyhnete. Uvažujete o tom, že byste se v budoucnosti stala trenérkou?
Já už teď na Slavii trénuju juniorky. Je to zajímavá práce. Budu pokračovat v trénování, ale hlavně v propagaci lakrosu. Je to sport, který si zaslouží být na olympiádě!
