Nekonečná řada odstavených aut lemuje silnici od konce Karlových Varů až do loketských serpentin. S přibývajícími kilometry ještě pořádně zhoustne. Přibývá obytných vozů závodních týmů i pořadatelských stanovišť. "Klidně by tu užili autobusovou linku jako v Brně," zaslechnu po pravé straně od spěchajících opozdilců.
Jinak si ale mistrovský cirkus světového motokrosu v Lokti s o něco větším silničním bratříčkem z jihu Moravy příliš nezadá. Patrové depo napěchované blízkými závodnické elity, stánky s různorodými libůstkami vyrovnané v řadě vzorně jeden za druhým, obřímu stanu velí v čele pódium, nad kterým trůní o patro výš to závodnické se stupni, velkoplošné obrazovky stíhají průběh závodu i krátké rozhovory.
Hlavním tématem je Martin Michek a jeho dvě třináctá místa. Osmnáct bodů a nejlepší výsledek českého jezdce v průběhu celé sezony. "Co na to říkáte?" hřmí z reproduktorů obvykle úvodní otázka promotéra na dalšího z řady hostů.
Holinky na sto způsobů
Pestrá směsice výkřiků v evropských jazycích jen dokládá, jak je motokros v Lokti oblíbenou radovánkou. Co na tom, jestli mají navrch Němci nebo domácí. Nikomu v pestře namíchaném davu nevadí ani vzrostlá vrstva bláta jako vzpomínka na sobotní přívaly deště.
Holinky upravené na sto způsobů jen připomenou, že fandové motokrosu jsou na rozmary počasí připraveni.
Zarostlí do mantinelů lemujících motokrosovou trať vyčkávají na další ze spršek bláta z drapáků mistrovských strojů. A že se jich v neděli v Lokti vystřídal bezpočet.
Stejně jako diváků. Na ty jsou v Lokti skvěle připravení každý rok. Nejnovějším důkazem budiž podchody, které spojují všechny obvyklé vyhlídky na nádhernou trať. "Za ty roky to už tady umíme udělat," říkává obvykle s úsměvem Zdeněk Dvořák, ředitel závodu.
Každý rok při téhle podívané pak musí všichni jen přikývnout. Když se řekne Loket, patří se dodat také světový motokros. A obráceně.
Petr Smitka. Příběh zraněného oka
Motokrosař Petr Smitka Měl být největším tahákem pro domácí diváky, vždyť Petr Smitka je se západem Čech stále pevně spojený. Byť je už pár sezon k zastižení v Aši nebo Stříbře spíš náhodou. Kolotoč mistrovství žene mladíka štacemi napříč motokrosovým světem mx dvojek pořádným kvapíkem. Zpomalil až před dvěma měsíci. A Smitka kvůli tomu přišel o včerejší vystoupení v Lokti. "Na motorku jsme poprvé nasedl až tenhle týden," zahlásil posmutněle. To když se v Lokti protláčel napěchovanými tribunami pro diváky jako jeden z nich. "Je mi to líto, to je jasné. Nedá se s tím ale nic dělat, mám těžký rok," usměje se. Po návratu z Kalifornie se první víkend v červnu přesunul za dalším závodem do Francie. Za dalšími body, které do té doby sbíral celkem pravidelně. Vždyť se stále držel v průběžném hodnocení do dvacátého místa. Jenže v Saint Jean d'Angely už se na startovním roštu neobjevil. "V pátek mě začalo bolet oko a v sobotu ráno jsem už na něj neviděl," líčí Smitka. Z Francie se přesunul rovnou do plzeňské nemocnice. Na očním oddělení tady strávil celý týden. Odtud do Prahy, do vojenské nemocnice. Znovu na týden. Přestávka bez motokrosového sedla se natáhla až do minulého týdne. Až na poslední z kontrol Smitka od lékařů slyšel: Můžete se vrátit. "Konečně můžu začít dělat, na co jsem byl zvyklý. Pomalu se rozbíhám, znovu se dostávám do tempa," říká. Na motorku si poprvé sedl až ve čtvrtek. "Bylo to kruté, ještě teď mě všechno bolí," culil se. Ví, že tělo si zvykne. Musí. Ještě toho chce do konce sezony dost stihnout. Ve třídě mx 2 byl před Loktem i přes dlouhý výpadek posledních šesti závodů stále na třiadvacátém místě. S třiatřiceti body, jako nejlepší z Čechů. Do toho ještě německé i české národní mistrovství... "Zatím jsem bodoval ve všech jízdách, které jsem jel. Docela spokojenost," zasměje se. Možná si přitom vzpomene na blížící se vyjednávání s týmem o nové smlouvě, novém stroji. "Nějaké nabídky mám, uvidíme," řekne tajemně. Ale hned v zápětí ujistí: "Mistrovství světa bych měl jezdit i příští rok." Snad se mu vyhne smůla, která ho o víkendu v Lokti vystrčila ze sedla jeho stroje mezi diváky. |
