„Přitom jsem studoval novinařinu a myslel jsem si, že budu píšící novinář,“ říká režisér, který natočil třeba dokument Hokej v srdci – Srdce v hokeji a režíroval všech 22 ročníků Pražského mezinárodního maratonu.
Do České televize nastoupil v roce 1978 jako elév. Zpracovával příspěvky zahraničních zpravodajů, podílel se i na publicistickém pořadu Objektiv, než ho v 90. letech oslovila sportovní redakce. „Začínal jsem ve zpravodajství se stříháním třicetivteřinových šotů a skončilo to u živých přenosů,“ vzpomíná.
Vzpomenete si na první sportovní přímý přenos, který jste režíroval?
Jasně, bylo to v roce 1996, když se v Liberci jel Světový pohár v severské kombinaci.
A první biatlonový?
No, když bylo jasné, že se tady v roce 2013 pojede mistrovství světa, začali jsme se na to připravovat. V Novém Městě se konaly menší akce jako mistrovství Evropy a letní biatlon, takže asi tak tři, čtyři roky před mistrovstvím světa, ale přesný závod si nevybavím.
Jak moc se od té doby přenos změnil?
Jak moc se změnil přenos, netuším. Ale my jsme se změnit museli, protože ze začátku jsme se to doopravdy učili. Nikdo vám neřekne, jak se živý přenos biatlonu vlastně dělá.
Jak probíhá takové učení se přímého přenosu v biatlonu?
Když se blížilo zmíněné mistrovství světa, byli jsme se rok před Novým Městem podívat na světovém šampionátu v Ruhpoldingu. Sledovali jsme, jak pracují němečtí kolegové, ale teoreticky to zvládnete velice rychle. Praxe už je pak složitější, je těžké všechno dohromady skloubit.
TAK KOHO JIM UKÁŽEME? Režisér přímého přenosu Charilaos Karadžos rozhoduje o tom, kdo se zrovna objeví na obrazovce.
Předpokládám, že jste si přenos zkoušel i prakticky. Seděl jste třeba doma u televize a přemýšlel, který záběr byste zvolil?
Přesně tak, koukal jsem na televizi. Vlastně to může udělat každý divák. Stačí si najet na stránky Mezinárodní biatlonové unie, kde je volně přístupný infosystém ze závodu. Před tím světovým šampionátem jsme takhle seděli na Kavčích horách, pouštěli si přenosy našich kolegů a nanečisto si s týmem říkali, koho bychom ukazovali my. Jak moc jsme se trefili, ukázal pak samotný přenos. Tenhle trénink nanečisto si doma může udělat kdokoliv. Je dobré přenosy takhle nastudovat, ale stejně si musíte najít vlastní cestu, jak je zpracovávat.
První závody asi nebyly úplně dokonalé, že?
Když se zpětně podívám na první přenosy z biatlonu, rozdíl je diametrální. Všechno jsme se učili a i teď je to stále komplikované. Biatlon je nejtěžší sport, pokud jde o přímé přenosy. Nic těžšího asi už dělat nebudeme.
V čem tkví jeho obtížnost?
Ve výběru závodníka. Bavíme se tady o sprintu a vytrvalostním závodu, ne o masových startech, které jsou jednodušší. Když se vám ve sprintu dostane v jednu chvíli většina závodníků na trať, každých deset vteřin dopředu řešíte další záběr. A tím, že jedou jeden za druhým, tak máte pokaždé čtyři, pět možností, přičemž samozřejmě nikdy nevíte, kdo vyhraje. I tak potřebujete pokud možno trefit všechny závodníky z nejlepší desítky. A to tak, aby byli vidět na startu, na střelnici a pak v cíli. Můžete se na to připravit, ale stejně nikdy nevíte, jak to dopadne. Jestli se vám to povedlo, zjistíte až po závodě.
Stalo se vám někdy, že vám třeba ujel...
...jo, to se nám stalo (usměje se). Ale nejenom nám, stalo se to i na olympiádě ve Vancouveru, když vyhrála Slovenka Kuzminová. Ta se do přenosu nedostala vůbec, až v cíli zjistili, že vyhrála. Vážně je to komplikované, je vám pak toho kolegy líto, že se to stane. A stane se to lehce.
Vám se to stalo s kým?
Když se tady jel poprvé Světový pohár, tak nám tuším jednou utekla třetí závodnice, kterou jsme ukázali, až když byla v cíli.
Mluvil jste o infosystému. Ten ale nemůžete vyhodnocovat v průběhu závodu sám. Máte nějaké poradce?
Mám tady čtyři asistenty, kteří mi dávají informace o mezičasech, o tom, kdo startuje, kdo je na střelnici, kdo se blíží do cíle. Na mně pak je, abych určil pořadí a vybral ten nejlepší záběr pro daný moment. Při těch sprintech a vytrvalostních závodech je kritická půlhodina nebo 45 minut, kdy musím neustále něco rozhodovat, je to místy dost dramatické. Jeden člověk by to vůbec dělat nemohl. Je nás tady pět a jsme rádi, když to dobře dopadne. Přenos z biatlonu není žádné autorské dílo, ale práce mnoha lidí. Nejtěžší je vlastně najít společnou řeč a společnou cestu, jak biatlon zpracovat.
Jak mají vaši poradci rozdělené funkce?
Tři sledují mezičasy, střelbu a dojezd do cíle a pak tady mám ještě hlavního spottera, který je mou poslední nápovědou. Na mně pak je, abych měl to poslední slovo. Rychlost biatlonu je obrovská. Je nemyslitelné, aby tady nikdo nerozhodoval. Musíte žít s tím, že se někdy spletete, ale rozhodovat někdo musí.
Vnímáte každý biatlonový přenos tak trochu jako výzvu?
Nevím, jestli jako výzvu. Výzva je to v tom udělat přenos srovnatelně jako zbytek světa. Smůla je v tom, že si to nemůžete natrénovat. Začne Světový pohár a vy se s tím musíte nějak popasovat.
Přesto je to pro vás asi dost stresující, ne?
Pro někoho, kdo by ve sportu začínal, by to tak asi bylo. Ale tím, že je tady víc lidí, tak i ta zodpovědnost se rozdělí mezi celý tým. V tomhle společenství se to snáší líp, než kdyby na to byl člověk sám.
Vaši asistenti jsou ze sportovní redakce České televize. Neuvažovali jste i o využití bývalých biatlonistů?
Zkoušeli jsme to i s biatlonisty, ale ten mumraj ve voze je tak velký, že to asi není pro lidi, kteří na to nejsou zvyklí. Lidé z biatlonu by o tom samozřejmě věděli víc, ale ten stres je fakt obrovský a rozhodnout se v daném okamžiku je i pro ně těžké. Když sedíte doma, sledujete třeba jen závodníky, kteří vás zajímají, je to jednodušší. Tady na jména ani státní příslušnost nemůžete brát ohled. Ke každému závodníkovi musíte přistupovat stejně.
Přichystali jste pro letošní ročník Světového poháru nějakou novinku?
Novinku ani ne, bude to standardní přímý přenos jako na ostatních Světových pohárech. Mistrovství světa je ještě o trochu jinde, ale i tak používáme 39 kamer, z toho 20 jich je na stadionu a 19 na trati. Před stadionem je pak 120 metrový úsek v Modříňáku, kde pojede skútr s kamerou.
Máte představu, kolik lidí na přenosu pracuje?
Jenom kameramanů je čtyřicet. Stejný počet je pak i techniků. Celkem se na přímém přenosu podílí kolem 120 lidí.
Vyskytl se v průběhu příprav nějaký problém?
Ani ne, sněhu je dost (usměje se). Vážně, sníh je u biatlonu největší problém. Když ho je nedostatek, zkracují se tratě a biatlonistů je pak na jednom místě víc než obvykle, což zase přináší problém pro kameramany, kteří mezi tím chumlem musí hledat toho správného biatlonistu. Čím míň jich na trati je, tím líp.
