Jedenadvacetiletý Michal Schlegel je pátým nejmladším aktérem závodu, přesto je nyní už sedmý v kategorii do 25 let.
Šestadvacetiletý Jan Hirt při debutu na Giru dokonce bojuje o Top 15 celkové klasifikace, odvážně se probil i do úniku v královské etapě.
Čím je pro vás Giro nejvíc odlišné od závodů, které jste znali?
Hirt: Svou délkou, počtem fanoušků i dodržováním určité hierarchie v pelotonu.
Schlegel: Mně nejvíc překvapilo, jak se tu jezdí sjezdy. Celý balík se při nich natáhne a jede je v tempu, naplno. Dřív jsem se považoval za dost dobrého sjezdaře. Ale tady to je extrém. Musím si pořád hlídat jezdce před sebou. Jakmile na něj ztratíte pět metrů, je skoro nereálné tu ztrátu zase docvaknout.
Co trpí s přibývající délkou závodu víc? Tělo, nebo hlava?
Hirt: Hlava. Pro ni je to už vážně dlouhé. Giro, ale i celé přípravné období.
Schlegel: Tělo. Před Grand Tour musím klást víc důrazu na stabilizační cvičení, protože po dvou týdnech už mám záda vážně slabší. Do toho mě začíná bolet rameno. V únoru jsem měl zlomenou klíční kost a teď si připadám, jako bych byl jen tři týdny po operaci.
Jan Hirt (vlevo) a Michal Schlegel u týmového autobusu své stáje CCC.
A co ta hlava?
Schlegel: Ta si pořád opakuje: Jsem bažant, moc lidí v mém věku Grand Tour nejezdí, ale s každou další etapou, co tu absolvuju, budu zase o kousek chytřejší.
V prvním týdnu jste si posteskli, že elitní stáje vás coby druhodivizní tým odmítají pouštět do popředí pelotonu. Už je to lepší?
Hirt: Už ano. I proto, že dost jezdců je unavenějších. Dopředu se díky tomu cpe míň lidí a pro nás je snadnější se mezi ně vměstnat.
Schlegel: Některé týmy navíc nejsou tak agresivní jako dřív, protože jejich lídři vypadli z předních příček pořadí. Třeba jezdci Sky. Nebo Lotto Jumba. Ti se zkraje Gira chovali hrozně, za každou cenu chtěli být kvůli Kruijswijkovi vepředu.
Mohli jste si získat u nich respekt i svými výkony v horách, ne?
Hirt: Také to hraje roli. Na začátku Gira nás brali ve stylu: Co tu děláte? Jste jen do počtu, ne? Nebo jste si ten start zaplatili? Ale když se nám něco povede a porážíme také lídry prvodivizních stájí, trochu nás potom respektujou. Ačkoliv pořád jsme pro ně druhořadá stáj.
Ve vašem týmu přispěl start na Giru k vylepšení zázemí?
Hirt: Snaží se. Máme letos i speciální matrace na spaní, které nám každý den převážejí. Jsou napojené na počítač, takže doktor může sledovat, jestli dost kvalitně spíme.
A spíte?
Schlegel: Pravidelně tak devět hodin. Usínám v jedenáct a vstávám většinou kolem osmé.
Hirt: Já toho naspím míň. Vzbudím se v sedm, jdu na záchod. Ale potom ještě někdy usnu.
Co byste naopak na podmínkách ve stáji CCC vylepšili?
Hirt: Bylo by skvělé mít vlastního kuchaře jako jiné stáje a trochu obměňovat snídaně. Už se vám po tolika dnech nechce každý den jíst hotelové müsli.
Schlegel: Tohle je určitě deficit. Zato v jiných směrech kladou v CCC až zbytečně velký důraz na detaily. Třeba tím, že nám doktor každý den kontroluje tlak i váhu.
Shodil jste na Giru?
Schlegel: Přibral. Přijel jsem sem už dost hubený a teď v té únavě je mé tělo jako houba. Vždycky ho úplně dehydratuju, pak se zavodním, zase dehydratuju, pořád dokola. I jídlo si obtížněji hlídám. Musím se občas po etapě nacpat tak, jak mi tělo dává najevo. Takže mám teď 71 kil, o kilo víc než na začátku.
Čeští cyklisté Michal Schlegel (vlevo) a Jan Hirt při odpočinku v hotelu během Gira.
Měníte postupně i stravovací návyky během etap? Mnohým se gely po dvou týdnech přejedí.
Hirt: S tím potíž nemám. Navíc se tu jezdí etapy tak rychle, že není čas přemýšlet, jestli si dám to, nebo tohle. Prostě sáhnu do kapsy a vezmu, co tam zrovna je. Jste rád, že se vůbec stihnete najíst. Za etapu sním tak dva gely a porci vařené rýže. K pití ionťák, vodu a ke konci colu. Celkem tak tři litry. Ale já piju přece jen míň než ostatní.
Schlegel: Já většinou potřebuju k normální etapě maximálně dva gely a navrch nějakou tyčinku a rýži. Hned po etapě si potom dávám zase rýži a k ní jablko. Na jablkách tu hodně ujíždím, ta bych mohl jíst pořád.
Při letošním, tedy stém Giru jsou ohromující počty diváků lemujících trať. Nakolik je však při závodě dokážete vnímat?
Hirt: Jak kdy. Když jedu naplno a sám, tak zase tolik ne. Ve skupině je eviduju mnohem víc. Zvlášť když v kopcích stojí hodně v silnici a hrozí, že vás umačkají. Pak je nutné před nimi i uhýbat.
Schlegel: Pro mě jsou ty davy povzbuzující. Dovedou na chvilku vyvést moji mysl z bolesti a dodávají endorfiny navíc. I když na Etně se mi stalo, že mi jeden fanoušek dva kilometry před cílem kradl za jízdy z kola bidony. Nečekal jsem to, takže mi oba ty bidony opravdu ukradl. Dokonce to kdosi nafotil a tu fotku potom spousta lidí sdílela na Instagramu.
Na žádném jiném závodě jste se dosud nemohli tak zviditelnit. Uvědomujete si, jaký zásadní dopad může mít právě toto Giro na vaši další kariéru?
Schlegel: Určitě. Je to má první Grand Tour i World Tour, tak jsem rád, že se držím – i když občas spíš přežívám. Chci se dál výkonnostně zlepšovat, ukázat, co dovedu, a v budoucnu třeba dostat šanci bojovat na Grand Tour i o bílý dres nejlepšího mladíka.
Hirt: Mě mrzí začátek Gira, etapa na Etnu, kde jsem chytnul manko. Ale po ní jsem poznal, že s těmi nejlepšími mohu vyjíždět nahoru. Pokud díky tomu přijde nabídka z prvodivizních stájí, tak... Vždycky chcete jít za co nejlepší nabídkou.
