Poznal nebezpečí dopravy v Mexiku, ochutnal originální steak z argentinských krav a objevil nádheru přírody na Novém Zélandu. "Krásné věci zažiješ i při cestování po Evropě. Ale přeci jen, něco skutečně nového je až za oceánem," usmívá se 26letý jezdec.
Která ze tří exoticky znějících zemí – Argentina, Mexiko, Nový Zéland – vás zaujala nejvíce?
Samozřejmě největší zážitek byl Nový Zéland, protože je to daleko. Snad nejdál, co pro nás z České republiky může být. Nicméně místní příroda je hodně podobná třeba alpským zemím. Tím, že tam nežijí nějaká nebezpečná nebo nezvyklá zvířata, to zas tak úplná exotika není. Ale dálka a mezipřistání v Soulu, kde jsme strávili nějaký čas, to jsou fakt neobvyklé věci.
Své kouzlo pro Evropana musí mít i návštěva Argentiny a Mexika...
To určitě. Jižní a Střední Amerika je o temperamentu a životní úrovni, na kterou nejsme vůbec zvyklí. Zvlášť Mexiko: tam se závody jedou ve střední části země. V horách, kde lidé žijí doslova v chatrčkách. Před třemi roky jsme si tomohli procestovat.
Jeli jsme na západní pobřeží autem a projížděli jsme šestimilionové město, bez jakýchkoliv cedulí. Jeli jsme jen na sluníčko. Tam, kde jsme si mysleli, že projedeme.
Cestování po Americe musí být skutečně nevšední zážitek...
Na rallye je krásné to, že se musíš zařadit do fungování země, ve které momentálně jsi. Třeba v Řecku si můžeš v dopravě dělat prakticky cokoliv chceš. Tam doslova musíš jezdit na červenou, přejíždět přes plné čáry... No a v Argentině je to samé, dokonce ještě horší. Tam běžně děláš věci, za které – kdybys takhle projel městem u nás – už bys v životě v Čechách řidičák nedostal. A musí tě minimálně na rok zavřít (úsměv).
Divoká doprava – s tím by profesionální automobilový jezdec nemusel mít až takové problémy...
Jenže my jsme zrovna letos týden po Řecku jeli v Polsku, kde byla na řidiče obrovská honička. Na každém kilometru byl radar nebo policajti, nemohl si udělat vůbec nic. Prostě jsem všude jezdil o deset kilometrů pomaleji, než bylo povoleno, abych neměl problémy. Musíš vnímat, jak kde provoz funguje.
Zmiňoval jste odlišnou mentalitu. Projevuje se třeba na fanoušcích?
Určitě. Třeba teď v Polsku jsem zažil nejlepší diváckou kulisu, která kdy na rallye byla. Šíleně moc Poláků a Čechů. A ty vidíš tu obrovskou aktivitu těch lidí. Že je to baví a že fandí. Když jedeš ve Finsku, tak tam je sice taky hrozně moc diváků, ale kdyby tam nebyli Češi, kterých tam jezdí mraky, jsou velice pasivní. Finové nejsou vůbec horkokrevní, prostě sedí, koukají a pak se sbalí, vezmou si vše, co si tam přinesou – včetně piv, grilování a mraky jiných věcí – a jdou domů. A jsou spokojení.
Z tohohle pohledu jsou vám čeští příznivci asi milejší...
No určitě. (úsměv) Musím říct, že čeští fanoušci jsou vůbec nejlepší ze všech. Tolik českých diváků, kteří cestují po světě, to nemá ani Leob. Je to nádhera. A v Polsku jsem vůbec nechápal, co se děje. Tolik českých vlajek snad ani nebylo vyrobeno. Bylo to šílené a nádherné zároveň.
Jsou někde fanoušci svým divokým temperamentem závodníkům třeba až nebezpeční? To jsou, právě v jižních zemích a bohužel i na středomořských soutěžích. Hodně velkým trendem je zde házení kamenů na přední okna, nebo celkově po autech. Což je fakt nebezpečné. Policie se to snaží klasifikovat jako trestný čin. Ale třeba vMexiku jedeš, za celou dobu nepotkáš živáčka, ale v nějaké vesnici jsou děti, kteří ti hodí kamen na sklo. A hledej je potom. To nejde.
Máte s něčím podobným osobní zkušenost?
Ano a měl jsem obrovské štěstí. Trefili mi sloupek mezi oknem a bočním oknem. Ale byla tam díra, že kdybych měl nějakým způsobem rozbité okýnko, tak mě to zabije. A jednou jsem půjčoval auto Štěpánu Vojtěchovi a tomu rozmlátili boční okno, přední okno, všechno.
Má smysl v podobných podmínkách vůbec soutěžit? Je to nepříjemné, protože tito diváci nejsou klasičtí automobiloví fanoušci, ale spíš lidi, přes jejichž vesnici nebo území se jede. Je nebaví, že auto jede smykem. Oni chtějí vidět, že se něco stane. Že se někdo vybourá nebo že něco provedou.
Třeba letos v Řecku nějací místní lumpové nastražili do cesty velké kameny. Nedalo se skoro projet. Naštěstí to nachystali v malém úseku, kde se jelo pomalu. Kdyby se tam jelo rychle, tak se stane něco nepředstavitelného. Ti "diváci" byli dopadeni vrtulníkem a normálně je zavřeli. Ale prostě tohle jsou věci, které člověk neovlivní a jsou hrozně nebezpečné. Dít by se rozhodně neměly. Bohužel, v těchto jižanských zemích nikdy nevíš, co se stane.
Jsou naopak místa, kam se za diváky těšíte?
Musím říct, že Polsko předčí všechno. Myslím, že by si automobilky měly uvědomit, kde ti diváci jsou. Kdyby se třeba jelo v Česku, je to podobné. Tyto země rallye skutečně fandí. Takže Polsko je určitě jednička. Pak Sardinie, tradiční místo, kam jezdí Češi. Je to v podstatě český závod, podobně jako Německo. A hodně se jezdí i do Finska. Jen nevím, kolik fanoušků přijede letos. Protože bych řekl, že hodně lidí to vyměnilo právě za Polsko.
A podařilo se českým fanouškům vás někde překvapit?
Určitě na Novém Zélandu. Těch vlajek, co tam bylo! Zůstal jsem úplně paf. (usmívá se) Přijelo hodně lidí, kteří tam pracují nebo studují. Vzali si české vlajky a byli nadšení, že vidí Čechy.
Vy jste je navíc potěšil vítězstvím...
A následovala nádherná oslava. Super pocit. Můj švagr je Němec, taky závodí, a bavili jsme se, jestli by tohle třeba Němci udělali. Potvrdil mi, že taková soudržnost u nich nefunguje. I když přijedeš někam, kde nějaký Němec bydlí, tak nepřijde a nenabídne ti nic. Nás třeba v Argentině Češi, kteří jsou tam domestikovaní, pozvali na grilování. Prostě neskutečné. Takže tohle mě baví, když tam ta podpora je znát.
Vraťme se ještě ke srovnání jednotlivých zemí: je při závodech poznat, jestli jedete v bohaté nebo chudé zemi? Nebo jsou podmínky všude srovnatelné?
To právě vůbec není stejné. Typické je, že se jezdí hodně v horách, aby se závod vyhnul městům. A tam dokonale poznáš obrácenou tvář země. Když jedeš do Turecka, vidíš nejprve nádherné pláže, turistická centra. Ale když vyjedeš ze servisu do hor, tak poznáš, jak tam ti lidé žijí. Úplně za životním minimem. Mají jen ovečky a to je vše. To samé v Mexiku, v Argentině...
Jaký z toho míváte pocit?
Vidíš věci a chvíli jsi toho součástí. Ale stále máš u sebe telefon a jistotu, že když se ti něco stane, zavoláš a někdo si pro tebe dřív nebo později přijede. A nedej bože, že by ses v takové zemi dostal třeba do nemocnice. Najednou poznáš: ouha, jsem v prů… Je to něco jiného, než na co jsme zvyklí. Alespoň mě to naučilo vážit si toho, co mám. Vážit si české země.
Skutečně? Vždyť jste stále na cestách?
I když jsem pořád pryč a říkám, že tu nedokážu být delší dobu, vážím si toho, že se sem vrátím. Všechno funguje, vše je tak, jak by mělo. Protože jsou země, kde to fakt funguje jen na základních podmínkách a dál už se nikdo o nikoho nestará. Tam poznáš věci, které bys normálně nepoznal.
Každá země má kromě své osobité kultury také vlastní kuchyni. Snažíte se ochutnat i místní jídlo?
No jasně, tohle nás hrozně baví (úsměv). Samozřejmě, čím víc se blíží závod, tím víc se začneš hlídat, protože se bojíš, aby ses nedostal do problémů. Během závodu pak máme oficiální catering, takže už si to nedovolíš. Ale na všech místech, kde už jsme jeli, jsem si našel svá oblíbená místa: v Mexiku, v Argentině. Už jsme si to zkrátka prolezli.
Když to tedy řekneme s nadsázkou: je nějaká oblíbená země, kam se rád jedete najíst.
Argentina. To je ráj na zemi, co se týká masa. Takové tady neseženeš. A sníš porci, o které si říkáš, že bys to v životě sníst nemohl. Ale třeba Nový Zéland je na jídlo doslova tragédie, tam se nedá najíst. To je ještě horší než v Anglii. Všude máš určité zvyky, musíš si to projít. A zrovna tohle u mě patří ke kultuře poznávání země. Prostě jídlo je můj koníček a to hodně rád zkoumám (smích).
