Jaký to je pocit vstupovat do sezony vítězstvím?
Tohle jsem opravdu nečekal. Je to velké překvapení. Lepší začátek jsme si nemohli přát.
Závod hodně ovlivnil silný nárazový vítr. Jak nepříjemná byla situace na střelnici?
Foukalo hodně už na nástřelu. Ležky se v tom ještě střílet dají, ale když přijde vítr na stojce, s člověkem to pořád mává. Naší výhodou bylo, že už jsme v Östersundu týden a na několika trénincích jsme silný vítr zažili. Ačkoliv to pro střelbu není dobré, byl jsem za to v závodě rád. Aspoň to bylo zajímavější. Ve větru se pozná, kdo s tím umí bojovat.
Na poslední položku jste dojel v momentu, kdy do té doby vedoucí Francouz Martin Fourcade kroužil tři trestná kola. Věděl jste o tom?
Při štafetách rozhodčí nechávají terče, jak jsou sestřeleny, takže jsem viděl, že šel na tři kola. Docela jsem koukal. Ale snažil jsem se nemyslet na to, že když to zvládnu, můžu ho předjet, i když úplně to člověk nedokáže z hlavy dostat. Ale myslím, že jsem se s tím popral docela dobře.
Před sezonou jste hodně mluvil o tom, že vás hodně posílily loňské závody, v nichž jste na poslední položce střílel o vítězství. Cítil jste se jistější?
Rozhodně jsem nebyl nervózní, že by se mi z toho klepaly nohy. I když ta situace byla zase specifická, za klidu by tam člověk stál s úplně jinými pocity. Střílet o vítězství je jedna věc, tohle bylo umocněno podmínkami. Víte, že když foukne, může vás to odfouknout na první, ale taky na šesté místo.
A co nervozita před startem, kdy jste si v prostoru pro závodníky nenašel lyže, které vám omylem odnesla Gabriela Soukalová do buňky?
To nebylo to dobrý. V prvním kole jsem byl ještě docela zatuhlej. Já si lyže přinesl, označil, dal je do stojanu a rozcvičoval se. Gábina mezitím přišla, opřela si své lyže a když odcházela, čapla moje. Masérka Irena Česneková mi pak říká: Kde máš lyže? A pak to začalo. Vysílačky, Irča běžela, Rybis (trenér Ondřej Rybář) vyrazil ze střelnice. Naštěstí už byla Gábina v buňce. Kdyby se cestou někde zastavila, nevím...
Trochu stres, ne?
Nooo. Šel jsem na předávku a rozhodčí se mě ptal, jestli je to dobrý stres před závodem. V cíli jsem mu pak říkal, že to asi je dobrý. Ale už bych to zažít opravdu nechtěl.
Nic podobného se vám předtím nestalo?
Před dvěma lety jsem si zapomněl v buňce poutka, dokonce jsem si pro ně běžel sám. Ale měl jsem víc času.
Výsledek z Östersundu zajistil české štafetě startovní číslo jedna pro ZOH v Soči.
To je hezký. Tady jsme v tréninku stříleli s trojkou a je příjemné být mezi těmi nejlepšími. Nemůžu říct, že bych byl za jedničku na olympiádě nějak naštvanej. Asi to bude znamenat nějaký tlak, ale už jsme několikrát potvrdili, že se s tím umíme vyrovnat.
Také se nabízí paralela s loňským rokem: v Östersundu jste v úvodní štafetě sezony skončili třetí, stejně jako později na vrcholné akci sezony, mistrovství světa v Novém Městě na Moravě. Teď jste úvodní závod sezony vyhráli...
Jo takhle? No, to by bylo o kus lepší než tohle! Není to vůbec špatná myšlenka! V Östersundu nastoupili všichni kromě Norů v nejsilnějších sestavách, chtěli si vyzkoušet jedinou smíšenou štafetu před olympiádou. Tak jsme jim snad dali vědět, že s námi musí počítat.
