I v hotelu, kde česká výprava bydlí, se jeho fotky pořád objevují na iPadu ve vitríně, na němž se střídají snímky úspěšných házenkářů Chambéry. „V regionu je to určitě nejsledovanější sport, absolutní jednička,“ říká Nocar.
A také on sám staví město v Savojsku ve svém životě velmi vysoko. „Okamžitě se mi vrátily krásné vzpomínky. Zažil jsem tu deset let, narodili se nám tu oba naši kluci. To je obrovská životní stopa,“ popisuje se zjevnou láskou k místu, v jehož okolí se působivě zvedají Alpy.
Nyní 37letý Nocar strávil ve Francii nejspíš nejlepší léta své úspěšné kariéry. „Pravidelně jsme hrávali Ligu mistrů, byli jsme taková věčná francouzská dvojka,“ vzpomíná na sbírání medailí i na souboje s evropskou elitou.
Jenže nejen sportem živ je člověk. Prostředí poblíž švýcarských hranic si zamiloval on i jeho nejbližší z mnoha jiných důvodů.
„Francouzi hodně dbají na kvalitu života,“ začíná popis výhod života v Chambéry. „Tady jste na úpatí Alp, ve velice čistém prostředí, okolo jsou krásná jezera. Kdo má rád přírodu, ten si to tu určitě užije. Město zároveň nabízí všechny příležitosti, ale žije tu jen 50 tisíc lidí - není tu žádný humbuk, doprava je dobrá, logistika taky, vše v dosahu regionu. Velice příjemné místo pro klidný a dobrý život!“
Nocara si tu oblíbili, loni měl nabídky nejen z Chambéry, ale i odjinud z Francie. Odmítl. „Jsem Čech, doma jsem v Česku,“ říká vlastenecky, proč se vrátil a pracuje na svazu. „Nijak nelituju. Ale Chambéry cítím jako svůj druhý domov.“
Což je znát. Kdyby se měl potkat se všemi, které by po čase rád spatřil, nedělal by tu reprezentační manažer nic jiného: „Snad v našem programu najdeme skulinku. Nějakou dobu jsme se neviděli, byla by to příjemná setkání.“
Také tým by na jeho zakořeněnosti v Chambéry měl vydělat. „S místními se velmi dobře znám. Myslím, že díky tomu tady máme malý bonus, určitá procenta navíc,“ usmívá se; vše je zařízené přesně podle českých přání. „Bude to zorganizované tak, jak se na takový zápas sluší a patří,“ nepochybuje o úrovni duelu s Francií.
Jeho samotného při vší práci čekají neustálá setkání. „Spíš budu překvapený, když někoho znát nebudu,“ říká - lidé z haly, vedení klubu i zástupy dobrovolníků, ti všichni se řadí mezi Nocarovy přátele a známé.
Kdyby měly dny víc hodin, mohl by si bývalý výborný křídelník dopřát také něco, na co neměl čas při kariéře. Lyžování, k němuž pohledy do okolí přímo vybízí. Jenže které je v Chambéry tak blízko - a přitom tak daleko.
„Lyže jsme měli smluvně zakázané,“ vysvětluje Nocar. „Pokud by se vám něco stalo, mohlo by to v extrému vést až k vypovězení smlouvy. Nikdy jsem to neriskoval, měl jsem strach. Ale vím, že někteří spoluhráči občas na své riziko lyžovali. Jako funkcionář už teď o tom můžu mluvit otevřeně.“
