Jenže to srovnání trochu pokulhává. Jeho umění je totiž s běžným amatérem těžko porovnatelné. Ví to třeba i karlovarští hokejisté, mezi kterými slušných hráčů golfu najdete hned několik. Ví to i Jaroslav Mühlhansel, ředitel klubu, za který Skopový hraje. "Hrozně bych mu přál mezinárodní úspěch," říká.
Mezinárodní úspěch? Skopový je k němu možná blízko. Dostal se na Alpskou tour. Teď je na něm, jak s kartou na celý rok ve třetí nejvyšší soutěži světa naloží. "Jsem strašně rád, že jsem uspěl. Mám kartu na celý rok a nemusím se spoléhat na divoké karty od pořadatelů," říkal po kvalifikačním turnaji ve francouzském Cap DúAdge.
O start v příštím ročníku tu bojoval také Karlovarák Lukáš Tintěra, který k profesionálům přestupuje. Stejně jako další Češi se ale mezi nejlepší nevešel. "Jsem smutný, že se mi to povedlo jako jedinému Čechovi. Mnohem lepší by bylo, kdyby se mnou postoupil minimálně alespoň jeden hráč. To by bylo rozhodně veselejší," říká Skopový.
Skopový. A ti další
Na samotu je už celkem zvyklý. Vážnějšího konkurenta totiž nemá ani v české profesionální sérii. To potvrdil i naposledy na brněnské Kaskádě. Ve finále domácího seriálu nadělil soupeřům osm ran. Pro srovnání. Pamatujete, když loni hokejisté Energie doma sestřelili jedenácti brankami extraligového nováčka z Ústí nad Labem? To je hodně podobné.
Zadarmo to ale nebylo. To přiznává i Skopový. "Na jaře jsem začal celkem dobře. V průběhu léta se mi ale moc nedařilo. Pořád jsem se umisťoval do třetího místa, se svojí hrou jsem nebyl spokojený." Na domácí špičku to ale stejně stačilo. "U nás jsou mezi profíkama v drtivé většině učitelé. Kluci, kteří se ze všeho nejvíc zabývají trénováním dalších lidí. Golf pak hrají spíš pro zábavu," říká Skopový.
I mezi nimi se ale najde pět až deset hráčů, kteří vedle své práce mají čas i potrénovat. Jen hře se věnují kromě Skopového ještě další dva nebo tři profesionálové. Pro Skopového to znamená: takovou konkurenci musím porážet. "Na turnajích k tomu tak přistupuju," přiznává. Nad ničím dalším ani nepřemýšlí.
Zodpovědnost? Ta ho nesvazuje. Proč taky. "Vím, že když udělám chybu, ostatní jich udělají dvakrát tolik." Soupeři si pak mohou říct: "No jo. My tvrdneme celou sezonu na rohožce, zatímco on si trénuje. To se mu pak vyhrává." "Že by mi to někdo vyloženě vyčetl?" S tím se Skopový zatím nesetkal. "Když se porovnáváme, i tahle hláška kolikrát zazní," vzpomene si později.
Nikomu to ale nevyčítá. Naopak. Chápe to. "Nikdo neprohrává rád. I když všichni říkají, že nepřijeli vyhrát, že je to pro ně vlastně jen dovolená. Každý si stejně chce urvat to nejlepší, na co právě má." Někdo na vítězství, jiný na první desítku, další na nejlepších třicet. Pořád ale platí, že když se na turnaji potkají, vždy to jsou nejlepší hráči v zemi.
Češi a svět
Česko je zemí, která v bývalém východním bloku prožívá největší rozmach téhle hry. Pořád však zemí golfových nováčků. Jak podle Skopového vůbec vypadá aktuální porovnání se světem? "Je to složité. Od doby TigeraWoodse šel svět hrozně dopředu. Za těch deset let, co se věnuju vrcholovému golfu, jsme se hodně zlepšili. Svět ale taky na místě nezůstal. Nechci říct, že nám ujíždí vlak. Jsme ale pořád blízko i daleko zároveň."
V čem blízko? V technice nebo délce ran? Tam určitě. U ran do záchrany nebo krátké hry už srovnání se světem dopadne hůř. "Hra kolem greenu. Tak do osmdesáti metrů od jamky. Pro světové golfisty je samozřejmé z deseti stometrových ran osmkrát zaskórovat." To znamená poslat po takové ráně míč do jamky už jen na jeden pat. "U nás se to povede tak třikrát z deseti pokusů," počítá Skopový.
K takzvaným ballstrikerům, neboli hráčům, kteří svůj výkon stavějí na dlouhých ranách, se počítá i on sám. "Je to pro mě přirozenější," říká. Dobře však ví, že při tréninku se musí věnovat obojímu. A dost možná o to víc krátké hře. V duchu hesla Tigera Woodse: Proměňte nedostatky ve svou zbraň.
Svět a já? Blížím se
Říkejte to ale nám amatérům, kteří ze všeho nejvíc milují, jak dobře trefený míč pluje vzduchem do dálky. Na nedávném mistrovství světa v délce drivů poslal nový šampion balon do vzdálenosti blížící se už ke čtyřem stovkám metrů. Ohromující? Skopového to však z míry nevyvede. "To jsem možná už přepálil," říká. Záleží totiž na podmínkách.
Ke třistasedmdesáti metrům poslal míč třeba loni ve Francii. Na stejném místě, kde se Skopový letos úspěšně probil kvalifikací Alpské tour. "Foukal totiž vítr kolem osmdesáti kilometrů za hodinu," usměje se Skopový.
Nohy se mu z takové rány nerozklepou. V golfu toho už zažil hodně. Teď jen zbývá prodat to. "Na světové úrovni nejsem. Mám ale ze sebe pocit, že se už hodně blížím," říká. Čím to? Uklidnil se. To je to tajemství. Proto na českých turnajích utíká konkurenci hned o dvě třídy.
"Nerozhodí mě, že jdu na vítězství na turnaji. O velké peníze." Ty zatím ve světovém golfu vyhrál jediný Čech. Hrající ke všemu za Německo. Alex Čejka. "Když si spolu půjdeme zahrát, dost možná ho porazím," říká Skopový.
Svoje šance přitom odhaduje na třicet procent k sedmdesáti Čejkovým. A hned přepočítává. "Dlouhodobě je mezi námi rozdíl tak jedna nebo dvě rány na kolo." I to ale dělá na turnajích divy.
Kde se ztrácejí nejčastěji? Odpověď je předem jasná: na greenech. "V tom je největší rozdíl mezi hřišti u nás a ve světě. Nechybí nám stromy, hřiště nejsou špatně tvarovaná nebo krátká, chybí nám ale kvalitní tráva. Speciálně na greenech. Hřiště v zahraničí taky nejsou připravená stejně kvalitně celý rok. Špičkově ho udělají jen na turnaj, tím to skončí. Pro normální lidi pak zůstane tráva malinko vyšší. Jenže u nás jsou greeny normální, a když přijde turnaj? Tak jsou taky normální. Možná je jen trochu víc ostříhají, profesionální green ale neudělají."
Golfista Petr SkopovýNa hřiště chodil od malička. "Táta si mě přivázal na bag a vozil mě. Pak jsem začal pinkat na ferveji, on mi házel míčky," vzpomíná. Za pár let si na hřišti našel kamarády a začal chodit na dětské turnaje. Ve dvanácti letech to stačilo na přestup mezi muže. V té době už jezdil syn Petr za golfem po celé republice. V patnácti mu přišla první pozvánka do reprezentace. "Tam jsem už věděl, že to dělám dobře." Tehdy se také rozhodl, že bude dělat golf profesionálně. "Studovat mě moc nebavilo. Nějaký nadanec jsem stejně nebyl." Od té doby se drží v české špičce. A postupně se jí vzdaluje. |
Další problém? Krátká sezona. V jižních zemích si golf zahrajete celý rok, u nás ale greeny už brzy zapadají sněhem. Největším nadějím by podle Skopového proto měla víc pomáhat Česká golfová federace. "Měli by vybrat nejlepší tři amatéry a ty čtrnáctileté kluky na půl roku poslat do Španělska nebo Ameriky. Chodili by tam do školy, ale zároveň by se mohli věnovat golfu. Každý den. Tak to mají Švédové nebo Angličané. Všechny státy, ve kterých se nemůže hrát přes zimu, pošlou své hráče někam jinam. Buď je dají do místních škol, nebo jim zařídí své učitele. Kluci pak hrají celý rok."
To by ale stálo federaci peníze. A v tom může být problém. "Pamatuju, co jsme od nich dostávali za oblečení," usmívá se Skopový. "Všechny státy měly své hráče vyšperkované, s vlaječkou na botách. A my dědili trička po předešlém kolegovi."
Stejný příběh se v Česku netýká jen golfu. Jen si vzpomeňte, jak třeba lyžaři stávkují téměř před každou sezonou. A pak se pár z nich rozhodne protloukat na vlastní pěst. V golfu se o to snažila třeba Jana Peterková. Kvůli téhle Karlovaračce věšeli na stožáry nejslavnějšího turnaje světa US Open českou vlaječku hned dvakrát.
Nebo Jessica Korda. Dcera slavného tenisty za sebou loni na stejném turnaji nechala spoustu hráček světové špičky. Příští rok už tam kvůli ní nejspíš českou vlajku věšet nebudou. Bude stačit americká. Že by se Kordovi rozhodli řešit problém, který naznačil Skopový? "Jenže Jessica je jak z jiného světa. Má úplně jiné podmínky," ví sokolovský golfista.
Rodinná firma Skopových
V podmínkách akademie světoznámého kouče Leadbettera to podle něj však není. Skopovému bohatě stačí trenérské zázemí jeho rodiny. "Když se dá můj táta s bráchou dohromady... Leadbetter by mi neřekl nic lepšího. Jediný rozdíl je v tom, že Leadbetterovi prošli pod rukama světoví hráči jako Faldo."
Příběh Karla Skopového seniora v mnohém připomíná story "papa" Záhrobského. Také nastudoval techniku z knížek, časopisů. "Před revolucí hráli u nás golf jen taxikáři a číšníci. A můj táta dělal číšníka v Puppu," vzpomíná Skopový. Tam na golf taky jeho otec poprvé narazil. Před třiceti lety. V době, kdy se syn Petr narodil. "Díky němu znám golf odjakživa," směje se tomu.
Bratr Karel se věnuje golfu jako profesionál už od patnácti let. Teď je mu přes třicet a s golfem obletěl celý svět. "Společně s Jandou a Mrůzkem patřil k prvním profesionálům od nás, kteří začali jezdit po turnajích." Po roce 2002 si ho všiml Alex Čejka. Požádal ho, aby mu dělal caddyho na turnajích.
"Brácha strávil v Americe rok. Na nejlepší túře, která vůbec existuje. A ještě Alexovi pomohl." Pak začal pomáhat svému mladšímu bratrovi. "Jeho zkušenosti ze světového golfu mě hrozně uklidňují. Podávám vyrovnané výkony," říká Petr Skopový.
V poslední době mu přibyl další pomocník. Přítelkyně. "Věnuje se tomu tři roky. Zatím nemá tolik zkušeností. Ale dělá to moc dobře. Moc jí za to děkuju."
S penězi od sponzorů problém nemá. Od doby, kdy se v Sokolově hraje golf. "Měl jsme obrovské štěstí. Když se stavělo hřiště, potřebovali pánové ze Sokolovské uhelné vědět, jak co dělat. Tak oslovili největšího odborníka na západě Čech, mého otce. Tím to začalo."
