Vskutku v národním týmu dvacet měsíců chyběl a i on byl v duchu smířený, že tahle životní epizoda je pryč. „Bylo období, kdy jsem nevěděl, jak dlouho ještě budu hrát a jak na tom budu zdravotně, takže jsem s reprezentací ani nepočítal,“ přiznal Fridrich.
Laboroval s bolavými zády, chtěl být s rodinou, která se rozrostla, a zdálo se, že u florbalu zůstane jen na klubové úrovni. Vždyť ve střešovickém Tatranu mu k hraní přibyla ještě role kouče.
Jenže pětatřicetiletý útočník, který na hřišti poutá pozornost nejen florbalovým umem, ale i vyholenou hlavou, je zpět. Před dvěma měsíci ho trenéři Cepek a Skružný povolali znovu do zbraně, otestovali i na mezinárodním turnaji a nakonec se protlačil i mezi dvacítku vyvolených, kteří se od soboty pokusí navrátit českému florbalu pošramocenou pověst. „Od začátku sezony jsem věděl, že tady ta možnost je.“
Byl zvyklý nosit kapitánskou pásku, hrát v první lajně, teď ve Švédsku bude jeho role odlišná - taková, která obvykle náleží mladíkům. Fridrich svou pozici bere, už dopředu na ni trenérům kývl, navíc má realistický pohled. „Trenéři mají v nároďáku tři luxusní centry, takže jsem jen doplněk. Pro mě je hlavní, že tam jedeme jako tým, který chce uhrát dobrý výsledek.“
Lépe se cítí i zdravotně. V létě posílil záda, která teď drží - jak říká - jako nikdy. „Nemělo by se nic vážného stát, ale musím na sebe dávat větší pozor než dvacetiletí kluci. Prostě musím dopředu počítat, že když jdu sportovat nebo někam s dětmi, abych to pak neodležel.“
Zároveň pro něj šampionát bude tentokrát z jistého pohledu oddych. Už není tím, na kterém stojí výsledky, který musí tým z pozice lídra hecovat. „Samozřejmě mám pořád zodpovědnost za sebe, za svůj výkon i za tým, aby fungoval. Ale částečně si tu svou roli užívám. V Tatranu dělám i trenéra, mám na starosti spoustu věcí, tady jsem jen v pozici hráče, což je pro mě úleva, protože nemusím řešit nic navíc.“
Kdoví, třeba z lajny č. 4 poskočí během turnaje mnohem výš. A třeba to nakonec bude povedený reparát za předloňskou mizerii.
