Dvanáct pánů zasedlo v prosinci roku 1908 ke stolu v pražském lokále U Platýze a rozhodlo se založit český hokejový svaz. Kdyby dnes spatřili, co stvořili, možná by se chytili u srdce a museli se ohromením posadit. Český hokej se za tu dobu vypracoval k nejlepším a nejúspěšnějším na světě. Češi prostě odjakživa k hokeji patří. Vychovali k jeho slávě obdivuhodné hráče, skvělá mužstva, obohatili historii hrou, která má fanoušky po celém světě. "Když jsem přijel poprvé do Švýcarska, v hotelu nás přivítal stařeček a chlubil se, že zná dvě česká slova: Maleček a kličky," vzpomíná slavný kouč Jaroslav Pitner. Josef Maleček byl první z dlouhé řady nezapomenutelných centrů, idol první republiky, možná nejlepší hráč Evropy třicátých let. Hrál na 16 šampionátech, ale dnes ho zná málokdo. "Neumíme si tolik vážit slavné historie, jako třeba Kanaďané," upozornil předseda svazu Karel Gut. Český a československý hokej stoupal ke slávě generaci po generaci. Od začátku obohatil svět o techniku, nápaditost, vtip a krásu. Postupně se naučil čelit tvrdosti Kanaďanů, kondici Sovětů, vymyslel bránící levé křídlo, zdokonalil padání do střel, vychoval "českou brankářskou školu". "Po desetiletí se pořád zkoušelo a zkoušelo a všechno vyústilo v Naganu," řekl Vladimír Bouzek, mistr světa 1947 a 1949 a později slavný brněnský trenér. Sedmaosmdesátiletý muž to říká trochu dojatě, správně tuší, že na slavném olympijském zlatu mají podpis všechny předcházející generace. Kdyby nebyl Maleček, Vladimír Zábrodský, Vlastimil Bubník, Martinec a Růžička, třeba by nebyl ani žádný Jágr. Češi se proslavili tvořivostí a improvizací. "Proto jsme se vždycky nejlépe vypořádali se změnou pravidel," tvrdí Karel Gut. "Sověti třeba přišli se strojovou kombinací, ale my jsme jí čelili přizpůsobivostí." To potvrzuje příhoda ze sedmdesátých let. Tehdy se mělo za to, že Sovětský svaz je nepřekonatelný při přesilovkách. Nacvičené kombinace braly dech. Ale pak někdo změřil, že Čechoslováci mají v přesilových hrách lepší procento úspěšnosti! Sice se pachtili do útočné třetiny, ale tam byli vynalézavější a chytřejší. Devadesátileté výročí hokeje není ledajaký mezník. Neboť hokej patřil od svého vzniku mezi dva nejpopulárnější sporty v zemi. A hokej v těchto krajích, to nebyly jen obyčejné výhry a prohry, tituly a góly. Provázely ho hluboké city celého národa, například při zápasech se Sovětským svazem, kdy se i hospodyňky v zástěře chytaly za srdce při útocích Charlamova a spol. Už vznik hokejového svazu měl svůj národnostní význam, vždyť vše se odehrálo mnoho let před vznikem Československa. Češi ještě neměli svůj stát, ale už se v roce 1911 stali mistry Evropy! Také velké tragédie se proplétají historií. Nejstrašnější chvíle prožíval hokej v padesátých letech, kdy se rozhodovalo div ne o přežití. Krutý úder jsme si paradoxně zasadili sami: komunistický režim, který se holedbal, jak pečuje o sport, sám zlikvidoval slavné mužstvo dvojnásobných mistrů světa. Jádro týmu obvinil z vlastizrady a pozavíral do kriminálu. Ale český hokej to přežil. Nezanikl ani nezapadl do průměru. Už v roce 1952 úplně nové mužstvo udivilo čtvrtým místem na olympiádě v Oslu. Tím se potvrdilo, že hokej už má obrovské zázemí, ačkoli nemá pro zimní sport podmínky a je nejjižněji položenou velmocí.
4. prosince 1998 1:02
