"Potěší mě, když mě někam pozvou, ale abych se připomínala? Na to nemám náturu. A zlatá medaile je schovaná v šupleti." Dostala za ni tenkrát pět tisíc korun, což byly dva slušné platy.
Od 15. listopadu 1968, to datum si pamatuje přesně, byl to necelý měsíc od olympijského vítězství v Mexiku, prožívá své pracovní dny na jednom místě. V zákoutí rozsáhlého parku, oživeném tenisovými kurty, halou a budovou sportovního odboru ministerstva vnitra.
Byla tu sportovní instruktorkou, dnes je správní radou. "Jsem tu děvečkou pro všechno," shazuje honosný titul. "Žiju tu u hřiště v přírodě, nepřipadne mi, že sedím na zadku v administrativě." Jen dávný pamětník by poznal Milenu, jak se mu uchovala ve vzpomínkách z mexických časů. Její líbezné rysy se zakulatily, štíhlá postava výškařky zmohutněla do obrysů zdatné koulařky.
"Jsem o pětadvacet kilo starší," říká. V sedmdesátém roce dostala jako olympijská vítězka a mistryně Evropy od státu zdarma sídlištní byt na Proseku. Tři plus jedna, to bylo tenkrát terno. "Musela jsem se vdát, jinak by mi dali jen garsonku," vzpomíná. Vzala si svého přítele a trenéra, výškaře Rudolfa Hübnera.
Porodila mu dceru, vydrželi spolu osm let. I druhá láska byl sportovec. Už tenkrát ženatý. S ním má devatenáctiletého syna, po otci Jiřího. "Našli se dobráci, kteří to hned oznámili jeho ženě, ale Naďa to vzala smířlivě."
Jedenatřicet let se pohybuje na ose Prosek - Stromovka. Až poslední tři roky za volantem svého vozu. Maminka je Polka a pochází z rodiny o čtyřech dětech. Jezdívaly spolu do Polska, k obrovskému oválnému stolu, kde se scházívala velká rodina. Bralo ji to u srdce, takhle si jednou představovala i sebe.
"Čtyři děti bych unesla, ale život to chtěl jinak." V roce okupace i slavné olympiády už bydlela se svým přítelem na Vinohradech, v Blanické, pár ulic od budovy rozhlasu, o kterou se bojovalo. Tu noc na 21. srpna byli dlouho vzhůru, kolem třetí začaly houkat taxíky a vzápětí se jim zastavilo srdce.
Rusáci jsou tady! Mladý Hübner vyrazil kolem deváté k rozhlasu, a když později vyšla z domu sama, uslyšela střelbu. Poprvé v životě. "Za rohem jsem uviděla skupinu lidí, jak někam letí, a za nimi se vynořil voják ze samopalem. Chytla mě tenkrát panická hrůza." Když se vrátila, nesl jejich dům stopy po salvě ze samopalu.
Už před srpnem podepsala Dva tisíce slov, manifest bourající lži režimu. Na rozdíl od některých jiných sportovců po okupaci svůj podpis neodvolala. "Chápala jsem je, ale sama bych to nikdy neudělala. Připadala bych si špinavá."
Srpnové zážitky si nesla s sebou do Mexika. Dne 12. října 1968, v líbezný, slunečný den, v 11 hodin 23 minut, se v bráně Estadio Olympico rozzářila československá vlajka, nesená kapitánem volejbalistů Goliánem. A desetitisíce lidí na tribunách povstalo a volalo: Checos, Checos - Češi, Češi.
To byla pocta okupovanému národu, který hrdě vstupoval na olympijskou půdu. Mrazivá i horečná vlna se tenkrát převalila přes všechny jeho reprezentanty. A stejné volání na stejném stadionu se znovu rozbouřilo i 17. října, kdy na nejvyšší stupeň vítězů ladně vyskočila Milena Rezková coby vítězka ve skoku vysokém.
"To se mi vrylo do srdíčka a navždy v něm zůstalo," říká po letech paní Hübnerová. Skákala tehdy ještě straddlem, stylem po léta osvědčeným, kdy se bokem převalila nad laťkou.
Výšku 180 centimetrů zdolaly dvě závodnice Sovětského svazu a Rezková. Ze všech pokusů na 182 centimetrech zůstal už jen jeden, ten poslední pro Češku.
Jsou to soupeřky jako jiné, ty holky za nic nemůžou, myslela si o Ruskách. Ale když udeřil stres posledních pokusů, vzbouřily se vzpomínky na to, co prožívala v Praze, když ji ušpinily tanky.
"Bylo to tak čerstvé a strašně se mě to dotýkalo, měla jsem život před sebou. A pocit, že bych skončila pod Ruskou, mi připadal nesmyslný." Rozbíhá se k poslednímu pokusu. "I kdyby sis tu nohu urvala od samého zadku, tu laťku musíš přelézt," je její poslední myšlenka. Přelezla ji.
Na krku talisman s dvěma srdci a jedním klíčkem. Jako zlatnice si jej vyrobila sama. Na jednom srdci vyryto Ruda, na druhém Míla. Ten talisman se jí později někde z řetízku utrhnul. Našla jen jedno srdíčko se svým jménem.
"Připadalo mi symbolické, že jsem našla jen svoje," říká se vzpomínkou na bývalou lásku k Rudolfu Hübnerovi. Normalizátoři tělovýchovy nechali Rezkovou na rozdíl od jiné olympijské vítězky z Mexika, Věry Čáslavské, v klidu. I když ne tak docela.
V sedmdesátých letech, to už byla i mistryní Evropy, za ní přišli. "Chceš zvýšit výkonnost?" "Já hned věděla, která bije." Nabízeli jí státem kontrolované užívání dopingu. Odmítla.
"Víš, že jdeš do závodu už napřed se ztrátou deseti centimetrů?" připomínali.Odpověděla: "Mě těší, že přeskočím ty, co to brali." Přeskočila celý svět.
Je to tak dávno. Jedenapadesátiletá úřednice, žijící s devatenáctiletým synem na sídlišti, se naposledy objevila na veřejnosti za rakví Emila Zátopka.