Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Čech vyplétá Nadalovi rakety v teráriu

Petr Krejčí vypletá na Australian open rakety | foto: Lukáš Hron, MF DNES

23 2008
Melbourne - (Od našeho zvláštního zpravodaje) - Na žádném jiném turnaji na světě to takto není. Jen na Australian Open. Vyplétači raket světových hvězd pracují v prosklené kukani, kolem které volně procházejí fanoušci. Jsou jako v zoo. Jedním z osmičlenné party elitních vyplétačů je i Čech Petr Krejčí, který s touto profesí objíždí grandslamy už několik let. Na podmínky podobné skleněnému teráriu si nestěžuje.

"Pro nás je to zpestření," vysvětluje, když do zeleného stroje připevňuje raketu Rafaela Nadala.

"Akorát jsme si s klukama dělali legraci, že už budeme mít z věčných blesků od fotoaparátů zánět spojivek. A že už musíme být ve fotoalbech desetiny všech australských rodin."

Krejčí má napilno. S kolegy tráví v areálu asi nejvíc času ze všech, kolem 20 hodin denně. Za směnu vyplete i čtyřicet raket. V noci před prvním dnem turnaje například vůbec nespal.

"Nejhorší honička je ráno a kolem oběda," popisuje Krejčí. "Následuje klidnější období od dvou do pěti a pak už zase pletete rakety na druhý den. Nejhorší je udržet kvalitu. Když vám dá někdo šest raket a řekne, že je chce všechny stejné, tak to není jednoduché."

Zatímco třeba v Americe si vyplétačů považují, je jim hrazeno jídlo a kromě hráčských šaten mohou prakticky všude po areálu, v Austrálii jsou za tenisové dělníky. Jen s ubytováním si nemusí dělat tolik starosti, jinak si stravu musí obstarat sami, platí si i letenku. Přitom pro hráče jsou nepostradatelní.

A nejlepší vyplétače, mezi které Krejčí patří, esa umí ocenit.

"Za vděk můžu považovat, když přijedu někam na turnaj, hráč si mě všimne a řekne: Jé, čau! A vyžádá si přímo mě, abych mu pletl. To se mi stává," říká Krejčí.

Za skleněnou výlohou se už šeří, na fanouškovské promenádě řídnou houfy opilých fanoušků i hezkých holek, na které má Krejčí pěkný výhled. Na poličce mu leží vedle té Nadalovy i raketa Sereny Williamsové.

Z toho je vidět, jakou má pověst mezi vybranou společností. Pokud by se dělal světový žebříček vyplétačů, do Top 5 by patřil. Na turnaji na rozdíl od některých kolegů zůstává až do finále.

Třeba se mu právě tehdy dostane pod ruce i Federerova raketa. Ani z toho se nerozklepe. "Nezáleží, čí to je, ale co je to za raketu. Jaké má napětí, jaký materiál."

Sám by prý s hráči neměnil. Zblízka vidí, jak se na slávu nadřou. Přesto mu to nedalo a v Melbourne si už ve volné chvilce na vlastní kůži ověřil, jak se hraje na nových modrých kurtech. Ptáte se, zda byl spokojený s výpletem na své raketě? "Ale jo. Vypletl jsem si to přece sám. Ještě abych to svěřil jinému!"

 

Ti druzí, kterým se ani netleská

 

V televizi obdivujete Federera, Nadala, Heninovou. Ale Australian Open stojí i na výkonech lidí, které třeba v přímém přenosu nikdy neuvidíte. Jako na vyplétačích raket, mezi něž patří i Čech Petr Krejčí.

Mají svou prosklenou kukaň pod schody do arény Roda Lavera. Rakety se k nim nosí přes recepci, v níž sedí Belgičan Dirk. Společně s pracovním kamrlíkem je to jediný prostor, který jim v Melbourne Parku náleží. Místnost na odpočívání?

"Nic takového nemáme," říká Krejčí. "Až se to malinko uklidní, sedneme si na židli za boudou."

Zatím je to ale těžká šichta. Když udělá vyplétač chybu, bývá to malér. Třeba neproplete stylem nahoru– dolů, nýbrž omylem přes dvě struny. Nebo se mu utrhne uzel. Letos se stalo i to, že přišel hráč se stížností: "Podívejte na mou raketu, vždyť mi dole úplně chybí struna!"

Jenže to jsou výjimky. Vyplétači nejsou žádní fušeři. "Na celé planetě je asi dvacet lidí, kteří tuhle profesi zvládnou v nejvyšší kvalitě," potvrzuje Krejčího kolega Ron Kohn.

Podobně náročný režim mají i fyzioterapeuti. Na Open jich je dvanáct, z toho čtyři ženy. "Lidé se mě ptají, jestli mám rád Melbourne. Odpovídám: Nevím, nikdy jsem ho neviděl," vypráví pro list The Age dánský fyzioterapeut Per Bastholt. "Pořád jste v areálu, na hotel jedete jen spát od jedné v noci do devíti ráno."

Mezi vytížené patří i rozhodčí. Jak nevděčné: i když se jim zápas povede, potlesku se nedočkají. Nikdy. V Melbourne jich slouží 365, pokud tedy sčítáme lajnové s těmi na umpiru. Na čáře začínal každý z nich. Když se z ní díky dobrým výkonům dostal, i v hierarchii "sedících" se musí probít třemi kategoriemi.

Jen sudí z prvních dvou skupin mají turnajem pokryté náklady (letenky a ubytování). "Někdy je to proto docela těžké," uznává členka třetí, tzv. bronzové kategorie ShannonWaldingová. Tím spíš, když si její cech kolikrát vyslechne hodně drsných slov. "Není se čemu divit.

Rozhodčí na rozdíl od nás nejsou pod tlakem. Pokud udělají chybu, v podstatě se nic neděje," zlobí se tenista Tomáš Berdych. A právě česká jednička se v Melbourne potkala i s mužem další "skryté" profese. S Georgem Petaroudasem, jehož úkolem je podepisovat šeky, které si hráči na Australian Open vysloužili. "Prakticky každý, kdo ke mně do kanceláře přijde, právě prohrál," líčil Petaroudas pro list The Age.

"Někteří jsou dokonce ještě zpocení ze zápasu." Poslední šek, který při letošním ročníku dá z ruky, bude mít hodnotu 1,37 milionu australských dolarů (asi 21,5 milionu korun). Odnese si ho šampion Australian Open 2008.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze