"Líbí se mi, že všichni jezdí, jak já pískám," smál se zadák slavné posádky. "Ale je to nevděčná práce - zabere spoustu času a nikdo vás nepochválí."
To se teď musí změnit. Zdá se, jako by Štěpánek branky do divoké vody nasázel přesně podle českých potřeb, vždyť jeho stavitelský debut vynesl reprezentaci žeň medailí. "Ale nic jsem s našimi závodníky neřešil, je to tak lepší."
Možná by si totiž vyslechl kritiku už za to, jakou má vizi. Však i Jiří Prskavec, nejlepší kajakář šampionátu, si musel vztah ke trati budovat. Když ji viděl poprvé, říkal si: "No nic moc, ani jedna branka se mi nelíbí. Sakra!" Jenže kvalifikaci na trati jasně ovládl. "Asi to nebude úplně špatná trať," myslel si pak. V semifinále byl sice až osmý ("To jsem jel na jistotu."), bitva o medaile už však voněla zlatem.
"To je ta nejlepší odměna," radoval se Štěpánek.
Tratě pro olympiády a mistrovství světa navrhuje komise mezinárodní kanoistické unie ICF, na Světové poháry stejně jako na evropské šampionáty se stavitel losuje. Ve Vídni byli v osudí tři a vybrali toho českého.
Ovšem do tandemu mu přidali Němce Michaela Seiberta, dvojnásobného medailistu z mistrovství světa. A představy obou mužů o podobě mistrovské tratě se rozcházely. "Věděl jsem, co chci, představoval jsem si, jak bych jel já sám. Ale on mi do toho pořád kecal, chtěl lehčí trať, já zase těžší, takže z toho vznikl paskvil," přiznal Štěpánek.
Rozestavení branek vznikalo hodně narychlo. Když se český trenér dozvěděl o svém "vítězství", do hodiny musel odevzdávat na papíře rozkreslený plánek, aby rakouská televize stihla připravit animaci. "Dopředu jsem neměl připraveného nic."
S německým kolegou vyrazil k vodnímu korytu a nejdřív rozestavěli protivodné branky. "Aby byly dobré pro hlídky, aby se tam vešly tři lodě," vysvětloval. Až pak se rozmisťovaly "povody", zelené branky, které se projíždí po proudu. "Já jsem vymyslel kombinaci, on říkal ne, tam se bude bouchat zadkem o překážky," popisoval Štěpánek. "Tahali jsme se o každou bránu."
Sám by se však do divokého koryta neodvážil, byť od řemesla odešel teprve v září po stříbrném mistrovství světa v Praze. "To bych nesjel, neblázněte," bránil se. "Teď jsme točili medailon pro televizi, sedl jsem do lodi, hrábl a čekal, jak vyletíme. A nic. Nemám sílu! V zimě jsem sice hrál hokej, taky chodím běhat, ale pak se třeba ráno probudím a řeknu si: A mně se dneska nechce."
