Existuje něco bláznivějšího než mít na dvou kolech třísetkilometrovou rychlost? Bláznivé by bylo, kdyby si někdo sedl na motorku poprvé a chtěl hned něco takového zkusit. Věřte, že motocykloví závodníci jsou naprosto normální lidé. Možná až na jednoho z nás... Jmenovat ale nebudu. Já na motorce začínal, když mi byly čtyři, a vše se postupně učil. Když se nakláním v zatáčkách nebo jedu tři sta za hodinu, není to pro mě nic divného.
Žádný strach?
Strach tady nemá místo. Strach má o mě přítelkyně.
Pády vás nebolí?
Bolí, ale touha závodit je silnější. Když se mi něco přihodí, na bolest zapomenu. Ona se připomene sama po závodech.
Jezdíte i na běžné motorce po silnicích?
Občas na skútru v Monte Carlu, kde žiju. Hlavně v létě, kdy je tam tolik turistů, že se v autě nikam rychle nedostanete. Jinak normální provoz moc nevyhledávám. Je to příliš nebezpečné, protože řidiči aut neberou na motocyklisty ohledy.
Závody aut vás nelákají?
Před dvěma lety jsem v Itálii vyhrál šestihodinovku sportovních vozů. Párkrát jsem jel i rallye, někdy jsem skončil první, ale také jsem se už převrátil. A v roce 1993 jsem zkusil několik kol s formulí 1. S vozem Ferrari. Kromě toho mám doma v garáži veterána, americké auto, které rád opravuji. Moje srdce ale bije pro motorky.
Co vám schází, abyste se stal mistrem světa i ve třetí kubatuře? Zdá se, že prvním v historii, kdo to dokáže, bude váš krajan Rossi.
Jsem přesvědčen, že jezdecky na to mám, ale rozdíly mezi námi jsou v motorce. Rossi ji má zatím lepší než já.
Vy máte aspoň nejstálejší výsledky. Jako jediný ze všech kubatur jste letos dojel vždy v první desítce a teď v neděli v Brně jste byl třetí, což se vám tady v pětistovkách ještě nepovedlo.
No jo, jenže na vítězství čekám od loňského května...
Máte abstinenční příznaky po zmrzlině?
Narážíte asi na to, že jsem si loni v Brazílii řekl, že dokud nevyhraju závod, tak si nedám svou nejoblíbenější pochoutku. Netušil jsem, že budu čekat tak dlouho. Jenže slib je slib.
Mistrovství světa jezdíte dvanáctou sezonu, ale cestu jste neměl snadnou, že? Nebyli jsme bohatí. Táta dřel čtrnáct hodin denně, aby vydělal nějaké peníze na mé závodění, a já kvůli tomu přes zimu také chodil do továrny. Začátky v motoristickém sportu jsou kruté. Zlom nastal, když jsem v mistrovství Evropy 1989 skončil čtvrtý. Druhý rok jsem už dostal smlouvu v mistrovství světa za pět tisíc dolarů.
Máte ke své rodině stále tak blízko?
Jak by ne, vždyť táta řídí můj obytný kamion na každý závod a máma mi dělá manažerku.
O čem sníte?
O titulu v pětistovkách a o rodině se dvěma dětmi. Chci ale závodit ještě asi pět let, takže na obojí je čas.
Žádný strach?
Strach tady nemá místo. Strach má o mě přítelkyně.
Pády vás nebolí?
Bolí, ale touha závodit je silnější. Když se mi něco přihodí, na bolest zapomenu. Ona se připomene sama po závodech.
Jezdíte i na běžné motorce po silnicích?
Občas na skútru v Monte Carlu, kde žiju. Hlavně v létě, kdy je tam tolik turistů, že se v autě nikam rychle nedostanete. Jinak normální provoz moc nevyhledávám. Je to příliš nebezpečné, protože řidiči aut neberou na motocyklisty ohledy.
Závody aut vás nelákají?
Před dvěma lety jsem v Itálii vyhrál šestihodinovku sportovních vozů. Párkrát jsem jel i rallye, někdy jsem skončil první, ale také jsem se už převrátil. A v roce 1993 jsem zkusil několik kol s formulí 1. S vozem Ferrari. Kromě toho mám doma v garáži veterána, americké auto, které rád opravuji. Moje srdce ale bije pro motorky.
Co vám schází, abyste se stal mistrem světa i ve třetí kubatuře? Zdá se, že prvním v historii, kdo to dokáže, bude váš krajan Rossi.
Jsem přesvědčen, že jezdecky na to mám, ale rozdíly mezi námi jsou v motorce. Rossi ji má zatím lepší než já.
Vy máte aspoň nejstálejší výsledky. Jako jediný ze všech kubatur jste letos dojel vždy v první desítce a teď v neděli v Brně jste byl třetí, což se vám tady v pětistovkách ještě nepovedlo.
No jo, jenže na vítězství čekám od loňského května...
Máte abstinenční příznaky po zmrzlině?
Narážíte asi na to, že jsem si loni v Brazílii řekl, že dokud nevyhraju závod, tak si nedám svou nejoblíbenější pochoutku. Netušil jsem, že budu čekat tak dlouho. Jenže slib je slib.
Mistrovství světa jezdíte dvanáctou sezonu, ale cestu jste neměl snadnou, že? Nebyli jsme bohatí. Táta dřel čtrnáct hodin denně, aby vydělal nějaké peníze na mé závodění, a já kvůli tomu přes zimu také chodil do továrny. Začátky v motoristickém sportu jsou kruté. Zlom nastal, když jsem v mistrovství Evropy 1989 skončil čtvrtý. Druhý rok jsem už dostal smlouvu v mistrovství světa za pět tisíc dolarů.
Máte ke své rodině stále tak blízko?
Jak by ne, vždyť táta řídí můj obytný kamion na každý závod a máma mi dělá manažerku.
O čem sníte?
O titulu v pětistovkách a o rodině se dvěma dětmi. Chci ale závodit ještě asi pět let, takže na obojí je čas.
