Zastavení první: práce
Vzadu za velkým regálem frenštátského velkoobchodu se na zemi kupí balíky s topením do podlah. Ze dna velké krabice je tahá Jan Mazoch, předkloněn do hloubi kartonu v něm skoro mizí.
V roláku a sportovních kalhotách pořád vypadá skokansky vyhuble. "Váha šla trochu nahoru," oponuje. "Ale hranici mám 70 kilo. Doufám, že výš už nepůjdu, musím se začít hlídat." U stolu, kde razítkuje a vypisuje papíry, visí přes opěradlo židle bunda s logem "Czech ski team".
Modrá připomínka časů, které už jsou definitivně pryč. "Hodně lidí se mě ptá, jestli bych se nechtěl vrátit. Ne," odpoví si zároveň. "Práce mě baví. Skoky jsou daleko větší dřina. Ani ne tak fyzická jako psychická."
Ve firmě známého pracuje jako skladník. I v zimě je v teple a čistém prostředí. Však si podlahu strojem každý den vytírá sám. "Tady by se dalo ze země jíst," řekne se smíchem. "Taky autem rozvážím materiál, je to zpestření. Nikdo mě nebuzeruje, na nic si nestěžuju."
Vydělává si lépe než jako skokan na lyžích, má víc volného času, který si může naplánovat. "Vidím dceru, jak roste. A můžu manželce pomoct, když potřebuje. Nemusí to za mě dělat nikdo z rodiny."
Když přijde z práce domů, rád se svalí do křesla. Po pádu v polském Zakopaném, po němž ležel v umělém spánku a nikdo pořádně nevěděl, zda a v jakém stavu se z něj probudí, se i ve 23 letech snadno unaví.
Den co den polyká léky proti odpoledním křečím v obličeji a proti tupé bolesti hlavy, které na něj útočí skoro každý den. Nedávná magnetická rezonance ukázala, že krvácení, které při pádu utrpěl, zanechalo na jeho mozku následky.
Větší problémy má s pravou stranou těla. "Jak jsem ji měl po pádu ochrnutou, směju se třeba jen levou polovinou obličeje." Ale tuhle maličkost skoro nepostřehnete. "Už se s tím budu muset naučit žít."
Zastavení druhé: můstek
I kvůli zvýšené únavě se loni v srpnu rozhodl, že se skoky na lyžích sekne. V přípravě dřel podle plánů, ale výsledky na sobě necítil. "Místo šesti hodin bych musel denně trénovat dvanáct. To bylo nad moje síly." Takže když teď stoupáme na věž frenštátského můstku, Mazoch už jen vzpomíná, jak po kovových schodech musel běhat za trest. "A vždycky jsem měl větší strach chodit dolů než skákat," pronese.
Než přišel 20. leden 2007, neměl na můstcích obavy z ničeho. "Týden před pádem jsem skončil v Kontinentálním poháru v Japonsku druhý. Závod od závodu jsem šel výkonnostně nahoru." Věřil si. Však i po 1. kole v Zakopaném byl na 15. místě.
"A pak šlo všechno rychle dolů." Mazoch tehdy počítal se silným protivětrem, do kterého se mohl na lyžích opřít. Ještě proto přitlačil. Jenže protivítr se rázem otočil v závan do zad, který jej srazil k zemi. Do bezvědomí. A následně do strachu, kterého už se nikdy nezbavil. Dosud si z pádu nic nepamatuje, v hlavě má jen útržky z dění poté.
Přesto už se na můstku pokaždé bázlivě rozhlížel po praporcích, jež ukazují směr a sílu větru. "A nesoustředil jsem se na to, na co jsem měl. Skoky šly k horšímu a horšímu. Když člověk nevěří sám sobě a trenérovi, který mu mává, nemá cenu na můstek chodit." A tak si loni v srpnu dopřál při Ceně Frenštátu dva závodní skoky a pak na můstek vylezl ještě jednou.
Naposled. "Dojížděl jsem na konec dopadu a říkal si: Už nikdy v životě nebudu skákat. Na jednu stranu jsem byl rád, na druhou hodně zklamaný. Ten pocit se nedá popsat." Děda Jiří Raška, olympijský vítěz, jeho rozhodnutí skončit nesl těžce. "Ale když jsem mu pak povídal, co říkala doktorka, byl zaskočený."
Teď už je Mazoch nahoře na můstku v klidu. Pobaví ho realita, že nejlepším umístěním jeho kariéry ve Světovém poháru zůstane 15. místo ze Zakopaného. Nakonec se totiž počítalo jen první kolo.
Vlastně se nyní občas podivuje nad tím, proč na můstek lezl třeba pro 40. místo. "Chytil jsem něco od lidí, kteří skoky rozebírají u piva."
Zastavení třetí: dcera
Kombinézy už vrátil, boty ještě musí odevzdat, lyže předal následovníkům do klubu. Doma má jednu helmu. Tu prasklou, která mu v Zakopaném zachránila život, vyhodil do kontejneru, když se stěhoval.
Z nového bytu, který čtyři měsíce rekonstruoval, už nemá výhled na můstky. Skokanské časy mu připomínají vystavené poháry. A přenosy v televizi. Dcerka Viktorie je kopíruje.
"Začala sama od sebe dělat nájezd, vyskakovat. Ale nejdřív neříkala hop, ale bum." Když ho dcerka spatří, spustí povyk. V tu chvíli je venku s babičkou Věrou. Když Mazochova maminka vzpomíná na dobu před dvěma lety, chvěje se jí hlas. "Pořád se mi to vrací. Bylo to, jako by děcko rozsypalo stavebnici a skládalo ji znovu."
Dnes už se Mazochovi historkám z nemocnic a léčení smějí. "Slyšel jsem se, jak jsem z nemocnice mluvil do telefonu. Říkal jsem si: Co to plácám za nesmysly? Tenkrát jsem si myslel, že mi vůbec nic není. Ale byl jsem mimo. Teď už nám to přijde jako sranda, ale tehdy to pro blízké legrace nebyla."
Ostatně, jeho mladší bratr Jiří se s bratrovým pádem jako skokan taky srovnával těžko. "Začal mít respekt. Teď se z toho trochu dostává," říká Věra Mazochová.
Její starší syn Jan už kvůli obavám nedokáže, co chtěl: proslavit se na můstcích nejen pádem. Popularitu si jím vysloužil nechtěně. "V něčem mi to uškodilo, ale na druhou stranu zahřeje, když mě lidi poznají, pozdraví. Ale mrzí mě trochu, že je to kvůli pádu. Jenže teď už s tím nic neudělám. A možná si mě zapamatují jinak. Jsem mladý, třeba ještě něco dokážu."
Kulička v jeho životní ruletě se usadila jinde, než byla před dvěma lety "Jako bych začal žít úplně nový život. Ale vůbec nic mi nechybí."
Od pádu do civiluDva roky Jana Mazocha 20. ledna 2007 – pád V polském Zakopaném probíhalo 2. kolo závodu Světového poháru ve skocích na lyžích. Bylo 18.57 a Jan Mazoch – po 1. kole byl na 15. místě – spadl vlivem změny větru z výšky tří pater na hlavu, jeho tělo dlouze klouzalo po sněhu. Utrpěl mnohočetné zhmoždění mozku, byl uveden do umělého spánku. 25. ledna 2007 – probuzení Poláci mu posílali tisíce vzkazů. V krakovské nemocnici jej lékaři probudili z umělého spánku. 31. ledna 2007 – zpátky v Česku Mazoch byl převezen do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, lékaři byli překvapeni jeho rychlým uzdravováním. 14. února 2007 – konečně doma Je propuštěn z nemocnice do domácí péče a rehabilitace. 20. června 2007 – narození dcery Narodila se mu dcera Viktorie. Tou dobou Mazoch posiloval, trénoval koordinaci a připravoval se na návrat ke skokům. 27. července 2007 – první skok Sedm měsíců a sedm dní po děsivém pádu vystoupal na můstek a dopřál si tréninkový skok. "Letěl jsem tak 56 metrů. Ani jsem si neuvědomoval, že jsem zase skočil," vzkázal z rakouského Villachu. 15. září 2007 – znovu závod Na témže místě poprvé závodil, a to v letním Kontinentálním poháru. Skončil sedmý. 12. října 2007 – návrat do Polska Poprvé si skočil na můstku v Zakopaném, kde spadl. Tréninkově. 20. ledna 2008 – krize ve skoku Rok po pádu jen přihlížel závodu Světového poháru v letech v Harrachově. "Hledám sám sebe. Poddal jsem se tomu, že mi skoky přestaly jít," říkal sklesle. Během zimy absolvoval 16 klání. 20. června 2008 – svatba Rok po narození dcery se oženil s přítelkyní Barborou. 17. srpna 2008 – konec kariéry Po Ceně Frenštátu si ještě jednou vylezl na můstek a naposled skočil. Letěl zhruba 100 metrů. 19. ledna 2009 – současnost Dnes, zítra, pozítří... Zkrátka dva roky poté pracuje Jan Mazoch jako skladník, věnuje se dceři a rodině, chce začít s rekreačním sportem. Po pádu má následky. Jeho 15. místo z osudného závodu v Zakopaném – v němž se započítávalo 1. kolo – paradoxně zůstane nejlepším výsledkem jeho kariéry v individuálním závodě. (bb) |
