„Neřekl bych, že přímo Maloměřice jsou odrazovým můstkem k úspěchu na Evropě. Minule se trénovalo i v Králově Poli, bylo víc míst. Teď to vyšlo tak, že na naše termíny byly Maloměřice volné, nemuseli jsme nikam jinam jezdit, přenášet věci z haly na hotel a dál. Tréninkové prostředí tam bylo výborné, hotel v centru taky, do Vídně je to kousek. Nám je tady fajn,“ připomněl jeden z lídrů českého výběru Pavel Horák, že i poloha Brna jako „předměstí Vídně“ nahrála umístění závěrečného dvoudílného kempu právě tam.
Reprezentanti si tam přenesli i svoje rituály jako například hraní fotbalu před každým tréninkem. Desetiminutovka s míčem u nohou místo v rukou slouží především na rozhýbání hráčů, pro větší náboj se ale hrálo „staří proti mladým“ a výsledky se počítaly.
„První zápas staří vyloženě projeli, to jsem měl ještě zasloužené volno. Dostali nakládačku. Pak jsem přijel já, jistota v bráně, otočilo se to a už se neprohrálo,“ hlásil Horák.
Myšlenka umístění závěrečných soustředění právě do Brna se upevňovala postupně. „Hráli jsme tady plno zápasů, většinou na ně máme hezké vzpomínky. Do Maloměřic jezdíme na specializované kempy s mládežníky, správce haly Radek Válek nám vychází vždy maximálně vstříc. Dokud něco funguje, není důvod to měnit, ne?“ poukázal trenér národního týmu házenkářů Jan Filip.
Do haly extraligového nováčka si reprezentace naplánovala čistě herní soustředění - žádný modelovaný zápas nebo trénink s domácím celkem, žádný trénink otevřený pro fanoušky, žádné tahání talismanů, jako jsou podkovy nebo zvony pro štěstí do šatny.
„Ale je tam v patře hospoda s oknem do haly, takže kdo chtěl, mohl si něco dát a na trénink se podívat,“ usmíval se Horák.
Jako o jediné nevýhodě maloměřické haly mohli reprezentanti mluvit o specifickém povrchu, na němž se jinde nehraje. Ve Vídni na mistrovství Evropy nastoupí na úplně jiném hřišti.
V Maloměřicích je totiž neobvykle tvrdá plocha. „Hala jako taková je pro přípravu výborná, je nová, bohužel povrch je tvrdý. Asi to nevadí, když si tam jdete zahrát jednou týdně fotbálek, ale když tam jste dvakrát denně dvě hodiny, je to cítit. To je jediná chyba té haly, jinak jsme měli podmínky výborné,“ přiznal kapitán týmu Ondřej Zdráhala.
Odlišnou tvrdost podlahy vnímali hráči hlavně na svých tělech. „Rozdíl v rychlosti nebo odrazu míče není tak výrazný. Ale padáte, děláte výskoky, dopady. To cítíte. Někoho bolí achilovky, někoho koleno, někoho záda,“ popsal Zdráhala.
Obtíže přijal s humorem. „Říká se, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Každý další povrch už teď bude lepší. Navíc minule nám příprava v Maloměřicích zafungovala, tak třeba zafunguje i teď,“ přál si před odjezdem.
