„Několik let jsem byla zneužívaná,“ svěřila třiadvacetiletá hvězda čtenářům ve svém dopise nazvaném Me Too uveřejněném na webu The Players’ Tribune.
A popsala své smutné roky.
V devíti na ni poprvé zaútočil rodinný známý, u kterého čas od času přespávala. Ozvat se odhodlala až po dvou letech. „Toho muže zatkli. Hned se ke všemu přiznal a byl odsouzen,“ shrnuje Stewartová fakta.
Ale to dnes už není nejpodstatnější. Nejpodstatnější je odvaha, se kterou se svěřila světu. „Moc nevím, jak to říct,“ přiznává. „Není mnoho lidí, kterým jsem to prozradila. O svých pocitech nejsem zvyklá mluvit, takže je to nepříjemné. Přemýšlím nad tím, co se stane teď, když jsem svůj příběh vyprávěla.“
Rozhodla se však, že se vypíše ze svého traumatu.
„Sice je to nepříjemné, ale vím, že jako veřejně známá postava, které se něco podobného přihodilo, nesu určitou odpovědnost. Takže vzkazuji: Pokud vás někdo zneužil, řekněte to. Jestli vám ten člověk neuvěří, řekněte to někomu jinému. Rodičům, někomu dalšímu z rodiny, učiteli, trenérovi... Pomoc nakonec přijde,“ radí Stewartová. „Když jsem se svěřovala já, ta tíha byla pokaždé o něco lehčí.“
Doufá, že svým příběhem pomůže jiným lidem, kteří se ocitají v podobné situaci. „Táta mi vždycky říkal, že to není temná minulost. Že když se s tím smířím a že když se smířím i s představou, jak o tom mluvím veřejně, mohla bych tím někomu zachránit život.“
Proto se nakonec odhodlala.
Vypráví, jak neuměla říct ne. Jak byla vděčná, když ji její trýznitel náhodou nechal na pokoji. Jak mlčela před svými blízkými. Jak dospívala a myšlenky na kluky se jí propojovaly se vzpomínkami na hrůzné chvíle.
Sama má tak trochu štěstí v neštěstí. Paměť je k ní milosrdná, ty nejhorší momenty k ní nepustí.
Basketbal nakonec Breanně Stewartové posloužil jako záchranná síť. Byl důvodem, proč se těšit na každý další den. „Bylo to něco jako útočiště, ale úplný pocit bezpečí se už nikdy nedostavil.“
Z tréninkové dřiny se Stewartová vytáhla mezi ty největší osobnosti svého sportu. Po čtyřech sezonách na univerzitě Connecticut má čtyři tituly z NCAA a čtyři trofeje pro nejlepší hráčku finálového turnaje. Byla jedničkou draftu WNBA a pak i nováčkem roku.
Ve dvaceti slavila s americkou reprezentací svůj první světový titul, ve dvaadvaceti první olympijskou zlatou. A sbírka vytáhlé dámy (193 centimetrů) s nebývalým rozpětím paží (207 centimetrů) by se v dalších letech měla rozrůstat.
V WNBA chce vyhrávat pro Seattle Storm, v čínské lize v dresu Šanghaj Pao-šan Ta-chua. Vedle toho však má Stewartová ještě jinou misi.
Často se zapojuje do charity. Před několika lety byla jednou z tváří programu Real Players Don’t Bully, které si vzalo za cíl omezit šikanu mezi dětskými sportovci.
I’m teaming up with @playworks because I believe #RealPlayersDontBully and that all kids deserve to feel safe and included at school. https://t.co/NWERLrGjpl
Loni přispěla pozůstalým 49 obětí střelby v klubu v Orlandu. Boty, na které napsala jména zastřelených, poslala do dražby. A zároveň vyzvala, aby se americký problém se zbraněmi konečně začal řešit. „Jednorázové gesto je sice krásné, ale co bude dál? Na to musíme přijít. Není to jen o tom, že si na sebe vezmete nějaké tričko,“ burcovala tehdy politiky.
Breanna Stewartová moc dobře chápe, jaké je to být oběť. Jiným, kteří se ocitli na dně, chce život usnadňovat.
