Boxer po ráně do brady zapomněl obličeje

Ústí nad Labem - Když za ním do chicagské nemocnice přišel reprezentační trenér, myslel si, že je to doktor. Nepoznal ho. Teď už je ústecký boxer Štěpán Horváth z mistrovství světa doma a postupně objevuje tváře, které zapomněl. V zápase druhého kola s Moldavcem Grušacem utrpěl po úderu na bradu otřes mozku a od té doby ho trápí výpadky paměti.

„Už je mi dobře, doma jsem poznal všechno,“ svěřil se reprezentant ve váhové kategorii do 69 kg.

Zdravotně jste tedy fit?
V úterý jsem v nemocnici prošel veškeré testy a neuroložka řekla, že jsem úplně zdravý. A že to, co se mi stalo, se mi mohlo přihodit třeba i po pádu na schodech. Spíš ale jde o věc psychického rázu, že jsem se zhroutil. Měl jsem na šampionátu velký sen, bojoval jsem o účast na olympiádě, ale nevyšlo mi to. A pak se stává, že člověk zapomene.

A co jste zapomněl?
Věci ne, spíš vztahy, lidi, obličeje. Co se jak používá, to vím. Teď si dám chvíli pauzu a utřídím si priority ve svém životě.

Zápas na šampionátu se vám alespoň mlhavě vybavuje?
Vůbec. Ale koukal jsem na bodovací lístky na internetu, první dvě kola jsem vyhrával o šest bodů. Třetí jsem musel prohrát brutálně, čtvrtý jsem zase vyhrál. Soupeři nic jiného nezbývalo než všechno vsadit na jednu ránu, bylo to buď-anebo. Šest bodů by jinak nenahnal.

A záznam jste viděl?
Už jo. Když mě trefil levým hákem přímo na bradu, bylo třicet vteřin po začátku třetího kola. Zbývala do konce ještě minuta a půl. Přišlo mi, jako by to byly dva dny. Bloudil jsem. Ve čtvrtém kole jsem byl zase v pohodě. Otřes mozku jsem už v té chvíli měl, ale jak jsem byl natrénovaný, jak jsem moc chtěl vyhrát, tak jsem ještě tři minuty jel. Bylo to silnější než já. Pak jsem se zlomil.

Co se stalo?

Ústecký boxer Štěpán Horváth, odchovanec Chomutova, koncem října na mistrovství světa v Chicagu vypadl ve váze do 69 kg s Moldavcem Grušacem. V zápase dostal tvrdý úder na bradu, po němž byl počítán. Měl otřes mozku s následnou posttraumatickou reakcí. Po zápase zvracel, neustále usínal a stával se apatickým. Musel do chicagské nemocnice, neurologické vyšetření a rozbor krve neukázaly žádný problém. Horváth však trpí výpadky paměti.

Pohled šéftrenéra

Svatopluk Žáček pro Deník a ČTK:
„Fyzicky je Štěpán v pořádku, ale skoro nic do doby, než jsme za ním přišli do nemocnice, si nepamatuje. V úterý na vyšetření na neurologii ústecké Masarykovy nemocnice konstatovali tamní odborníci, že je zdravý. Tím potvrdili verdikt lékařky z nemocnice v Chicagu. Bude v pracovní neschopnosti a od boxu si nějaký čas odpočine.“

Jak k tomu došlo?
Když jsem šel z ringu, doktor mě kontroloval. Zasvítil mi baterkou do očí, řekl oukej a běž. Pak jsem šel do šatny, povídal, že mě bolí hlava. Nemohl jsem usnout. Ráno jsem vyzvracel snídani. Odvezli mě do nemocnice, pořád jsem říkal, že jsem jako na lodi, že se mi motá hlava. Vyšetřili krk, hlavu, oči, uši, moč, prostě všechno. Byli to specialisti. Měl jsem všechno dobrý. Dali mi kapačku, že mě potom pustí. Já usnul, tak mě v nemocnici nechali. A když jsem se probudil a přišel za mnou náš trenér, myslel jsem si, že je to doktor. Nevěděl jsem ani, kdy jsem se narodil. Vzali mě na hotel a já kluky z reprezentace nepoznal.

Jak jste se v tu chvíli cítil?
Strašný zmatek v hlavě. Vnímal jsem lidi jako sloupy. Bavil jsem se normálně, oni se mnou taky, ale nevěděl jsem, že jsem je znal. Strašně mi pomohl jeden kámoš, řekl mi plno věcí o každém, o mámě, tátovi, bráchovi. Za týden jsem si v Chicagu zvyknul, domů se mi nechtělo, nepamatoval jsem si obličeje.V letadle jsem byl úplně vyřízený, že nepoznám své rodiče.

A poznal?
Poznal. Ale jako první jsem běžel k psovi. Přítelkyni, s níž jsem osm let, jsem řekl, ať radši na letiště nechodí. Musel jsem si ji připomínat na fotkách. Když pak přišla domů, tak jsem i ji poznal. Stejně jako všechny věci, i to, že tady žiju.

Máte ještě ze setkávání strach?
S dobrými kamarády jsem se už setkal. Ale s lidmi, co potkávám třeba v Chomutově, jsem se ještě nechtěl vidět. Jména vím, jenže mám problém vybavit si obličej. Když pak ale člověka uvidím, říkám si, jak bych mohl zapomenout.

Kdy se vrátíte do ringu?
To je strašně těžký. Od každýho slyším, nebuď blbej, neboxuj. Kamarád má maminku doktorku, mluvila se specialistkou a ta mi taky vzkázala, ať nejsem blázen. Jen rodiče říkají - co budeš chtít dělat, dělej, my ti nic zakazovat nebudeme.

Takže jste teď na křižovatce?
Jo. Důležitější je zdraví. Box dělám celý život. Uvědomuju si, o co jsem přišel. Trenér Míra Vrba je zdrcený. Pevně věří, že se na olympiádu dostanu. Říkal, že jsem byl nejlíp psychicky a fyzicky připravený, že jsem do toho dal všechno.

Půjdete dnes na extraligový zápas Ústí s Ostravou?
Strašně se těším na kluky. Určitě potkám plno lidí, jsem zvědavý.

V Chicagu jste po návratu z nemocnice ještě box sledoval?
Šel jsem na finále. Koukal jsem jako blb s otevřenou pusou. Věděl jsem, o co jde, ale asi jsem to bral jinak. Zatím je vztah k boxu takový divný. Dám si pauzu, půl roku jsem byl v zápřahu. Pak uvidím, co dál. Nejdřív musím do školy, studuju tělocvik na vysoké. Zápas do konce roku nepůjdu, bylo by brzo. Po k.o. je pauza dva měsíce a já vlastně dostal k.o., jen jsem nebyl na zemi. Na mozku pak nenašli ani jedno vychýlení... Asi to bylo psychický. Byl na mě takový tlak, až jsem vypnul.

A zapomněl jste i na ceremoniál s legendou Muhammadem Alim?
Všechno mám natočený, je to úžasný. Pochod od hotelu do divadla, bomba! Pak se objevil Muhammad Ali, to už nikdo nerozdejchal.

Češi na šampionátu nepřešli přes druhé kolo. Co vy na to?
Je to sice moje parta, ale myslím, že něco by se mělo změnit. I přístup kluků. Já si nevybavuju jejich povahy, minulost. Ale takhle to za těch pár dní cejtím.