Táborskou trať obsypalo pětadvacet tisíc fanoušků a viděli úchvatný závod. Čtyřiadvacetiletý český závodník vyrazil po startu jako střela. "Chtěl jsem soupeřům ujet hned v prvním kole," popsal Štybar taktiku.
Ujal se vedení, ale zbrzdil ho defekt. Dokonce vypadl z první desítky pořadí. "Psychicky jsem byl připravený i na takový scénář. Navíc se vpředu moc nejelo. Proto jsem zůstal klidný a nepanikařil," vysvětlil.
Největší úspěchy českého sportu za posledních 20 letZvolte největších úspěch, kterého dosáhli čeští sportovci za posledních dvacet let. Každý den vám představíme jeden mimořádný úspěch a na vás bude, abyste vybrali ten nej. Hlasovat můžete od do 31. května ZDE. |
Štybar si v depu vyměnil kolo a vydal se pronásledovat čelo závodu. "V každém okamžiku jsem jel hranu. Nezajímalo mě nic jiného než titul. Nebylo jiné volby," popisoval.
Náskok "uprchlíků" brzy smazal, ale ani pak nezvolnil. A soupeře doslova rozcupoval.
Přestože měl za sebou stíhací jízdu, ani na vteřinu nezaváhal a hnal se za vítězstvím. "Když jsem se dostal dopředu, prostě jsem ujel," smál se Štybar. Soupeři se snažili jeho vražedné tempo zachytit, ale marně. "Vůbec jsem nevěděl, jak se závod vyvíjí. Pokaždé, když jsem se koukl na obří obrazovku, byl jsem tam jen já," krčil rameny Štybar.
Do cíle dorazil s náskokem jednadvaceti vteřin. I když o jeho triumfu nemohlo být pochyb, šlapal zběsile do pedálů. "Poslední kolo a půl jsem jel v křečích, úplně nadoraz," přiznal. "Ale pořád jsem si opakoval, že bolest je dočasná, zatímco titul s duhovým trikotem je věčný."
Připomeňte si, co se psalo tehdy |
Šlo o odměnu za životní dřinu. Na kole vyrůstal, už v sedmi letech byl mistrem světa v bikrosu, v němž sbíral úspěchy až do přestupu k cyklokrosu v patnácti letech. Kvůli šanci na úspěch se přestěhoval do Belgie a od roku 2006 jezdil za elitní stáj Fidea.
Při cestě za triumfem ve Světovém poháru vyhrál tři závody, jen jednou v sezóně nebyl na stupních vítězů. A triumf v Táboře oplakal. "Nevím, kdy jsem při závodech ronil slzy," dumal Štybar.
Jediné elitní zlato, tehdy ještě v dresu Československa, vybojoval Radomír Šimůnek. "Doufám, že na další titul mezi profíky nebude Česko čekat dalších devatenáct let,“ přál si Štybar. Sám o rok později svoje obavy vyvrátil.
